Hidžra v islámskoprávním myšlení

Logo XXL

بسم الله الرحمان الرحيم

Sláva Alláhu, požehnání a mír jeho Poslu.

بسم الله الرحمان الرحيم

Sláva Alláhu, požehnání a mír jeho Poslu.

Hidžra symbolizuje na jedné straně prastarou návaznost na oběť a důkaz vlastního odhodlaného přesvědčení, ve smyslu toho, co je zachováno o minulých prorocích, mír s nimi všemi, a jejich národech.
Jako říká Alláh o Lútu, mír s ním: A uvěřil mu Lot a pravil: „Vystěhuji se k Pánu svému, neb On věru mocný je i moudrý.“ (Ankebút:26)
a o Músáu, mír s ním: I odešel z města pln strachu a ve střehu a řekl: „Pane můj, zachraň mne před tímto lidem nespravedlivým!“ (Kassas:21)
Životopisci Posla صل الله عليه وسلم také uvádějí slova moudrého Waraky, následovníka učení tewhídu, který rozpoznal v Muhammedu صل الله عليه وسلم skutečného Božího proroka: „Jsem již stár a tak se zřejmě nedožiji toho, jak tě tvůj vlastní lid vyžene. Protože, opravdu, ještě nikdo nepřišel s tím, co hlásáš ty, aby ho jeho národ za to nevyhnal pryč.
 
Na straně druhé symbolizuje hidžra začátek nové éry, položení základů pro nejlepší a nejvybranější společenství ze všech lidských pokolení, jak garantují Boží slova: Ti, kdož uvěřili a vystěhovali se a bojovali na cestě Boží majetky i osobami svými, ti dosáhnou u Boha hodnosti nejvyšší a takoví budou úspěšní. (Tewba:9)
Toto je garance výsadního postavení mezi stvořeními Božími jak na světě tomto, tak i na onom a garance odpuštění hříchů pro každého muhádžira.
Imám Muslim ve svém Sahíhu uvádí, že když Amr ibn el-Ás dával svou přísahu Poslu صل الله عليه وسلم, tento mu řekl: Což jsi nevěděl, že islám smaže to, co bylo před ním, že hidžra smaže to, co se odehrálo před ní a že i hadž smaže to, co se odehrálo před ním?
 
Takové hidžry je mnoho typů. Hidžra pro přerušení svazků na základě krve a navázání svazků na základě společného přijetí posledního Zjevení a bezpodmínečné pokory jeho Zvěstovateli, ona dávná hidžra z modloslužebnické Mekky do Medíny, města tewhídu, již skončila. Imám Muslim zaznamenal od ‘Áiše odpověď Posla Božího صل الله عليه وسلم ve věci hidžry, kterou pronesl po osvojení Mekky: „Po osvobození Mekky již není hidžry. Zůstává jen džihád a upřímný úmysl. Proto, budete-li vyzvání k boji, odpovězte na výzvu a vyrazte!
 
Jiné podoby hidžry zůstávají až do konce všech dnů. Posel Boží صل الله عليه وسلم říká: „Hidžra nepřestane, dokud nepřestane pokání. A pokání nepřestává, dokud slunce nevyjde od západu.“ Zaznamenali Ahmed a Abú Daúd na autoritu Mu‘áwíje. Albání oceňuje jako sahíh.
 
Tato hidžra může být dobrovolná, doporučená, či povinná, shodně situaci, v níž se daný muslim nalézá. Souvisí s ní totiž otázka legitimity pobytu muslima mezi nevěřícími.
Odpovědi, které budeme jmenovat, se zakládají na stanoviscích sahába jako Ibn Abbáse, či Ibn Amra, a fetwách renomovaných učenců, imámů Málika, aš-Šejbáního, Šáfi’ího, Ahmeda, Ibn Kudámy, al-Mawardího, Ibnu l-‘Arabího a šejchu l-isláma Ibn Tejmíji.
 
Pobyt muslima mezi nevěřícími totiž podléhá pravidlům, která, nesplní-li, je šarí’atsky neoprávněný a muslim nemá právo mezi nimi zůstat. Pakliže by neuposlechl, stává se těžkým hříšníkem, nebo až nevěřícím.
 
Jediným přijatelným důvodem pobytu muslima mezi nevěřícími je úsilí o šíření islámské výzvy a osvěty.
 
Muslim může, pakliže je to bezpodmínečně nutné, hledat znalost a poznatky u nemuslimů, avšak musí se snažit o nápravu stavu mezi muslimy, protože je prohřeškem proti šarí’e, pakliže tato znalost a poznatky mezi muslimy neexistují. Muslim musí být ten, kdo vede a je následován, nikoli ten, kdo následuje nevěřícího a je jím veden.
 
Kdo záměrně, pro svůj prospěch a chtíč, kolaboraci s nevěřícími, pro svou náklonnost k hříchu a nevíře, odejde z území, kde převažují muslimové, na území nevěřících, pak pochybuji o jeho víře a nepochybujeme o jeho zradě a pokrytectví. Abú Daúd zaznamenal na autoritu Sámury bin Džunduba slova Posla صل الله عليه وسلم: „Kdo se druží s modloslužebníkem, je stejný jako on.“ A Abdulláh bin Amr řekl: “Kdo si postaví dům v zemi modloslužebníků, slaví jejich obyčeje a svátky, dokud nezemře, bude v Den Soudný oživen s nimi.
 
Kdokoli odejde z prostředí víry a mravnosti do prostředí nevíry a zkaženosti, jen proto, že mu z toho plyne vezdejší užitek, aniž se jakkoli snaží pomáhat islámské osvětě a nápravě lidu v daném místě, ten je těžkým hříšníkem.
Muslim může odejít obchodovat mezi nevěřícími jen v tom případě, že se zajistí před pozbytím své víry a bude nápomocen islámské osvětě.
 
Muslim nemá co pohledávat mezi nevěřícími, pakliže je tímto jeho pobytem mezi nimi některá z klíčových částí jeho víry ohrožena.
 
Toto vše však platí pouze pro nevěřící, kteří nejsou v nepřátelském vztahu s muslimy. V opačném případě se takový vystěhovalec k nepřátelům stává kolaborantem a odpadlíkem od víry se všemi islámskoprávními důsledky z toho plynoucími.
 
Z toho pramení následující islámskoprávní stanovisko ve věci hidžry:
A. Povinností je hidžra člověka, který žije, či přijme islám na území nevěřících, kteří mu zabraňují v praktikování jeho víry. Zabraňují mu ve víře a v uctívání pouze Jediného Boha, který nemá společníka, zabraňují mu v modlitbě, přikazování vhodného a odvracení od zavrženíhodného, nutí ho v každé situaci se podřizovat zákonům, odporujícím přikázáním Božím. Zabraňují v otevřeném a svobodném vyjádření zříci se, odvrhnout a odporovat ideologii nevíry. To vše jsou věci, které jsou nutně potřebny k potvrzení vlastní víry činem. Kdo se vystěhuje z takového prostředí, získá odměnu a je ušetřen trestu, který padá na ty, kteří se nevystěhují, ač mohou: Věru andělé při smrti těch, kteří křivdili sami sobě, jim řeknou: „V čem jste byli?“ Řeknou: „Byli jsme oslabovanými na zemi.“ Řeknou jim: „Což nebyla Boží země dostatečně rozlehlá, abyste se na ní mohli vystěhovat jinam?“ A jejich útočištěm bude peklo a jak ubohý je to poslední cíl. (Nisá´:97)  Podle Ibn Abbáse jsou důvodem zjevení muslimové, kteří byli nalezeni po jené z bitev mrtvi mezi modloslužebníky. To také ukazuje na fakt, že dojde-li ke střetu mezi muslimy a nevěřícími, tito muslimové mezi nevěřícími podléhají stejnému předpisu jako nepřátelé, protože neprokázali svou víru.
Pakliže muslim nenalézá dostatek svobody pro praktikování svého náboženství nikde jinde, než na jistém místě obývaném nevěřícími, pak může na toto místo přesídlit, ale je preferovanější, aby se snažil o nápravu muslimské krajiny. Posel Boží صل الله عليه وسلم řekl: „Modlit se a uctívat Alláha v dobách nepokojů je stejné jako hidžra ke mně.“ Podle Bejhekího na autoritu Mu’akkal bin Jessára.
Pakliže se muslim nemůže vystěhovat, pro své oslabené postavení, či nedostatek prostředků, nechť doufá v odpuštění Boží, protože nikdo nebude trestán za to, co nemohl splnit a proto na něm není viny za to, že se nevystěhuje. Imám Muslim zaznamenal na autoritu Abú Sa’ída al-Chudrího Poslovu صل الله عليه وسلم radu beduínovi, který nebyl schopen učinit hidžru: „Čiň co nejvíce dobra, kdekoli se budeš nacházet. Alláh tě ani v nejmenším neošidí v tom, co učiníš z dobra.
 
B. Hidžra může být také ze strachu o život i majetek, protože intencí šarí’e je i jejich ochrana. Pak je doporučeno hidžru vykonat.
 
C. Stejný je předpis toho, kdo si není jist, že odolá pokušení mezi nevěřícími, či má strach o svou rodinu a její víru, odolá-li tato tlaku nevěřícího prostředí.
 
D. Člověku, který přijme islám mezi něvěřícími, je hidžra do muslimské krajiny dobrovolným aktem. Pokud ví, že je ho více potřeba pro šíření islámu a získání svých sousedů na stranu muslimů, je pro něj lepší, aby zůstal.
 
E. Jinou formou hidžry, která je povinností pro každého věřícího, ač v sobě nezahrnuje žádné vystěhování a změnu bydliště, je útěk od věcí špatných a zakázaných ke věcem dobrým, přikázaným a oblíbeným. Je předepsána každému muslimovi jako povinnost a jako oblíbený akt je nařízeno tyto dobré činy rozhojňovat. Posel Boží صل الله عليه و سلم řekl:Muslim je ten, u kterého mají ostatní muslimové pocit bezpečí. Muhádžir je ten, kdo opustil to, co Alláh zakázal. A mudžáhid je ten, kdo bojoval, aby slovo Boží bylo nejvýše. Sahíh Muslim.
 
Jako každý čin, i hidžra, je činem, jehož soud i odměna je u Alláha Nejvyššího, shodně úmyslu. Omar ibnu l-Chattáb vyprávěl: „Slyšel jsem Posla Božího říci:Věru činy jsou podle úmyslů. Věru každému jest, co zamýšlel. Kdo provedl hidžru kvůli Alláhu a Jeho poslu, tomu jest hidžra k Alláhu a k Jeho poslu. A kdo provedl hidžru kvůli tomuto světu, dobude ho, a když kvůli ženě, pojme ji. Jeho hidžra bude k tomu, k čemu ji provedl.“ Obecně přijímaný.
 
Alláh řekl: A věru máte nyní v Poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Ahzáb:21) Příkladem a poučením je celý život posledního Božího Proroka صل الله عليه وسلم a tím i jeho hidžra. Z mnoha těchto poučení jsou nejdůležitější následující tři:
1. Symbolika akce a pohybu. Každá hidžra je přesunem z jednoho místa či stavu, do jiného. Z Mekky do Medíny, z tyranie do svobody, ze hříchu ke zbožnosti.
2. Pobídka k tomu abychom brali v potaz příčiny. Posel předtím, než sám s Abú Bekrem vyrazil na cestu, zabezpečil odchod svých bližních a připravil pro přesun vše potřebné – plán cesty, úkryty, zásobování, matení pronásledovatelů. Ve známém hadíse když k Poslu صل الله عليه و سلم přišel nějaký muž a zanechal svého velblouda před mešitou, Posel صلالله عليه و سلم se toho muže na něj zeptal a člověk odpověděl: “Spolehl jsem se na Alláha.Přivaž jej a pak se spolehni,” odvětil mu Posel صل الله عليه و سلم. Podle Ahmeda.
3. Po tomto zabezpečení příčin následuje akt bezmezné důvěry v pomoc a podporu shůry. Ta se odráží Poslově prosbě k Alláhu, aby zastavil jednoho z pronásledovatelů a jeho kůň se, ač stál na pevném podkladě, probořil až po břicho. Se stejným klidem jej Posel صل الله عليه وسلم osvobodil a přislíbil mu náramky vládce Persie, jak vypráví Bera´a bin Azíb v hadíse zaznamenaném Muslimem. To bylo také naprosto zřejmé v situaci, když se Abú Bekr i Posel صل الله عليه وسلم ulrývali v jeskyni, jak vypráví Korán: Bůh pomohl mu již dříve, když vyhnali jej nevěřící a když byl jedním ze dvou; a když byli oba skryti v jeskyni, pravil svému příteli: „Nermuť se, vždyť Bůh je s námi!“ (Tewba:40)