O tom, zda je islám slučitelný s Evropou, již byly napsány tisíce stran. Není mi však známo, že by se někdo položil tuto otázku opačně. Proto tak učiním já: Je Evropa slučitelná s islámem? Má argumentace se bude ubírat dvěma liniemi – společenskovědní a teologickou.
Společenskovědní linie: Evropa jako sociální konstrukt
Hlavní pointou je, že Evropa (a globální Západ jako její dějinně-civilizační prodloužení) představuje mnohem více sociální nežli geografickou realitu. Evropa se stala kontinentem na základě společenské konvence určené dominantním diskurzem. Nikoli proto, že by kdy byla jednoznačně vymezena na mapě. Onen obrovský, na každé mapě světa či na všech glóbech zobrazený pevninský celek se správně a věcně nazývá Eurasie. A je to tentýž kontinent jako ten, na němž se nachází Mekka a Medína, tedy primární dějiště posledního Božího Zjevení (arab. الوحي al-wahj). A Evropa je jeho západním poloostrovem, chcete-li subkontinentem.
Pro ilustraci: pokud by třeba indičtí Velcí Mughalové v raném novověku kolonizovali Británii, byl by dnes za samostatný kontinent pravděpodobně považován subkontinent indický, a nikoli evropský. Před 13. stoletím ani neexistovala žádná jasná představa o Evropě jako jednotném kontinentě s jednotným historicko-kulturním dědictvím. Tato představa se zrodila teprve v důsledku střetů během křižáckých výprav.1 Z čistě geografického hlediska tudíž neexistují žádné jasně definované a konsenzuální východní hranice Evropy s Asií.
Myšlenka Evropy jako kontinentu v pravém geografickém smyslu se zrodila v helénské geografii. Starověcí Řekové vnímali „Evropu“ jako nepopiratelně oddělenou od „Asie“ vodní masou Egejského moře, podobně jako je Afrika oddělena od Evropy mořem Středozemním. Znalost odlehlých vnitrozemských eurasijských stepí severně od severního pobřeží Kaspického moře však ležela daleko za obzorem jejich tehdejšího poznání. Antičtí geografové jako Strabón a další tehdejší autority se domnívali, že Kaspické moře je pouze výběžkem Severního oceánu směřujícím k jihu, a nikoli vnitrozemským slaným jezerem.
Hranice na linii Ural – Volha – Kavkaz jsou až poměrně moderní konvencí. V minulosti byly tyto hranice kladeny na řeku Don nebo dokonce už Dněpr. Jihovýchodní hranice v oblasti Kavkazu zůstává spornou až do dnešních dnů. Státy regionu Zakavkazska – Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán, jsou dodnes vnímány jako evropské či asijské poměrně libovolně, shodně uvážení konkrétních autorů.
Neevropské národy měly pro oblast západně od Bosporu a severně od Středozemního moře svá vlastní pojmenování. Typickým příkladem je název Rumélie (Rumeli) užívaný především v osmanském kontextu, který je etymologicky spjat s vlastním jménem starověkého Říma a později raně středověké Byzance.2
Teologická linie: Sdílené hodnoty
Pochopení Evropy a evropskosti tedy neleží v žádných nakreslených mapách, nýbrž spočívá ve sdílených evropských hodnotách, přítomných a žitých v myslích Evropanů.
Roger Scruton, nestor moderního evropského konzervatismu, vybral z historie evropského myšlení a evropské filozofické tradice tyto tři klíčové a nejlépe vyargumentované hodnoty, kterými definoval západní intelektuální dědictví a civilizační vklad: svobodu, prosperitu a krásu.3 Právě tyto hodnoty jsou dnes relativistickým extrémně liberálním, resp. progresivistickým myšlením napadány a ohrožovány přímo na samotném západě a v jejich evropské domovině. Nikoli muslimy, ale post-křesťanskými Evropany.
Teologický vklad, který zde nyní chystám doplnit, tvrdí, že všechny tyto hodnoty jsou samy o sobě dokonale slučitelné s islámem. Tato kompatibilita je nadto dobře doložitelná a doložena v islámském Zjevení i interpretační tradici.
Poselství islámu je formulováno jako osvobození od uctívání stvoření směrem k uctívání jejich Stvořitele – a to jak intelektuálně,4 tak prostřednictvím společenského aktivismu,5 i za využití diplomacie a státní politiky,6 či dokonce v případě potřeby a úměrně k ní i vojenské síly.7
Záměry šarí‘y (arab. المقاصد al-makásid) jsou téměř v každé knize islámského práva (fiqhu) definovány z hlediska prosperity v obou světech, na tomto i na onom, jako dosahování prospěchu a předcházení škodám (arab. جلب المصالح ودرء المفاسد džalbu l-masálihi wa dar´u l-mafásid).
A slavné vyprávění, či Prorokův صلى الله عليه وسلم výrok (tzv. حديث hadís) hovoří o Alláhovi jako o „Tom, který je Krásný a miluje krásu (arab. الجكيل يحب الجمال al-Džemílu juhibbu l-džemál)“.8
Existuje také jeden další pro někoho možná překvapivý hadís, který lze číst jako teologické ospravedlnění, posílení či podporu sociálního systému západního nebo evropského střihu a mechanismů kontroly moci v rukou lidu, možná ustavující dokonce jakýsi druh občanské společnosti:
Mustewrid al-Kuraší رضي الله عنه vypráví: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
تَقُومُ السَّاعَةُ وَالرُّومُ أَكْثَرُ النَّاسِ
„Když nastane Poslední hodina, Římané budou tvořit většinu mezi lidmi.“
‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنه upozornil Mustewrida: „Považ, co to říkáš!“
On odpověděl: „Říkám jen to, co jsem vskutku slyšel od Alláhova Posla صلى الله عليه وسلم!“
Na to ‘Amr, životem zkušený a světem protřelý obchodník, cestovatel, stratég, státník a diplomat, odvětil: „Pokud to říkáš, pak je to pravda. A bude tomu tak proto, neboť mají čtyři vlastnosti: Jsou trpěliví, když procházejí zkouškou. Po potížích se okamžitě vzpamatují. Po útěku z boje znovu útočí. A chovají se nejlépe k chudým, sirotkům a slabým (arab. خيرهم لمسكين ويتيم وضعيف chajruhum li-miskínin wa jatímin wa da‘ífin). A pátou jejich dobrou vlastností navíc je, že kladou nejsveřepější odpor proti útlaku vládců (arab. أمنعهم من ظلم الملوك amna‘uhum min zulmi l-mulúk).“9
Většina klasických i soudobých učenců, vykladačů a komentátorů Sunny je toho mínění, že pojem Římané v hadísech nezahrnuje jen historické imérium, ale i jejich dějinné a kulturní následovníky, tedy především evropské křesťany.
Teologická odpověď, zda je Evropa a evropskost v souladu s islámem je tedy kategorické „ano“ pro existenci opodstatněného společného základu mezi islámskými a evropskými (západními) intelektuálními, společenskými, kulturními a náboženskými hodnotami.
Problém spočívá v exkluzivistickém sebevnímání těchto sdílených hodnot ze strany samotných Evropanů, což otevírá bojiště pro rozmanité a nekončící kulturní války. Evropské hodnoty nejsou samy o sobě neislámské, avšak jejich formulování materialistickým, sekulárním, liberálně-demokratickým a postmoderně relativistickým způsobem je z islámského hlediska sporné a odmítané.
V konečném důsledku lze též diskutovat o připravenosti Evropanů slyšet, že jejich emblematické hodnoty, které mají tendenci si monopolizovat, jsou či mohou být formulovány také z islámského úhlu pohledu. A že muslimové mohou přijít s kritickým apelem a vlastním zhodnocením či komentářem na toto evropské pojetí, nebo dokonce vznést své nároky na to, že jsou těmto hodnotám v jejich celistvé komplexnosti v konečném důsledku ještě věrnější než samotní Evropané, když prosazují osvobození člověka i ve sféře uctívání, prosperitu nejen ve světském, materiálním, ale i v duchovním a náboženském smyslu a stanovují nezpochybnitelné a absolutní standardy pro to, co je dobré, správné a krásné.
Společná půda pro dialog je připravena, avšak vyžaduje ty, kteří se odváží zahájit skutečný, vzájemný konstruktivní rozhovor mezi dvěma sobě rovnými stranami, namísto mentorsky poučujícího monologu.
Autor: Alí Větrovec (původní úvaha byla publikována anglicky v roce 2021 pro sarajevskou Letní školu islámu)
- Mastnak, Tomaž. 2002: Crusading Peace: Christendom, the Muslim World, and Western Political Order, Berkeley: University of California, s. 106.
- Osmané takto označovali svá evropská teritoria, tedy ta na protějším břehu Egejského moře na západ od Malé Asie, tedy především balkánská. Dnes se název používá někdy pro zbytek tureckého území na evropské straně Bosporu a někdy v širším smyslu pro historický region na pomezí Bulharska, Řecka a Turecka.
- Diskurs okolo nich pokračuje a je rozvíjen nadací založenou vdovou po tomto autorovi v podobě tzv. Společnosti zdravého rozumu (angl. Common sense society), jež si klade za cíl podporovat právě svobodu, prosperitu a krásu. Pro více informací viz její stránku: https://www.commonsensesociety.org/.
- Čehož příkladem je Ibráhímův/Abrahámův, mír s ním, koránský myšlenkový experiment při dialogu s modloslužebníky, viz An’ám (česky Dobytek): verše 74-79.
- Příkladem toho je nejčastěji zmiňovaný koránský příběh o vysvobození lidu proroka Músá/Mojžíše, mír s ním, z tyranie Faraona. Ze všech příběhů biblicko-koránské tradice Korán nejvíce zužitkovává právě vysvobození Izraelitů z Egypta a jejich příchod do Země zaslíbené.
- Jako v případě koránského příběhu o Sulejmánovi/Šalamounovi a královně ze Sáby ve 27. koránské súře an-Neml (česky Mravenci).
- Tento příkaz se zakládá na tzv. verši meče (arab. آية السيف ájetu s-sejf), tj. 5. verši 9. koránské súry nazvané at-Tewba (česky Pokání).
- Zaznamenal Muslim ve svém Sahíhu, hadís č. 91, od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه.
- Zaznamenal Muslim ve svém Sahíhu, hadís č. 2898.