Včera odpoledne jsem se vrátil z práce strhaný a vyčerpaný. Manželka mi řekla, že se mám převléct do čistého a poslala mne nachvíli si odpočinout s tím, že zatím připraví něco k snědku. Tak jsem i učinil. Odešel jsem do svého pokoje, převlékl se do čistého oblečení a svalil jsem se do postele. Zavřel jsem oči.
Oka jsem ani neotevřel, když v tom jsem najednou uslyšel muezínův hlas. Svolával na odpolední modlitbu. Vylezl jsem ze svého pokoje a vydal se směrem do kuchyně, kde žena připravovala jídlo. Byla příliš zaneprázdněná prostíráním stolu.
Posadil jsem se ke stolu a něžně se zeptal: “Copak dobrého mi to jediná láska mého srdce dnes nachystala?”
Ani mi neodpověděla! Zopakoval jsem otázku podruhé. Pak potřetí. Ale pořád bez odpovědi. Překvapilo mě to. A vylekalo.
Neodpovídala mi vůbec. To se stalo poprvé za celých dvacet roků, co jsme spolu, co naše manželství trvá. Nikdy předtím se nestalo, že by má žena nevěnovala mým slovům vůbec žádnou pozornost. Pak vešel do kuchyně syn. Poprosil jsem ho o sklenku vody, ale nereagoval vůbec ani on. Přesně jako jeho matka. Co se to děje? Jak je možné, že ten mladík, který je příkladem vzorného a příkladného chování, takto chová vůči mně? Vůči vlastnímu otci?!
Už už jsem chtěl z kuchyně odejít, když v tom jsem zaslechl manželčin hlas, jak říká synovi: “Běž probudit taťku, že je oběd.” Šokovalo mě, co jsem slyšel. A opravdu. Můj syn odešel do mého pokoje, aby mě probudil. Zplna hrdel sem na syna zakřičel: “Haló! Tady jsem! Tady!” Ale vůbec to s ním nehlo. Nechal mě tam sedět naprosto zmateného a vyděšeného a odešel do mého pokoje.
Za pár minut přiběhl zpátky, bílý jako stěna samou hrůzou. Matka se ho zeptala: “Probudils tátu?” Syn ze sebe nedokázal vypravit ani hlásku a potom ze sebe vykoktal: “Zkoušel … zkoušel jsem ho probudit. Víckrát. Nešlo to. Neodpovídá.” Nechápal jsem, co se děje. O čem ten kluk mluví?
Má žena přiběhla do pokoje a za ní i naše děti, vyděšené ksmrti. Šel jsem za nimi, abych viděl, co se děje. Vešla do mého pokoje a snažila se vzbudit kohosi, kdo ležel na mé posteli a k nerozeznání se na mne podobal. I oblečení na sobě měl to stejné, jako já. Byla zoufalá, že ho nemůže probudit a začala plakat. I děti plakaly a zoufale volaly na muže ležícího v mé posteli, v naději, že jim snad odpoví.
Nemohl jsem uvěřit tomu, co se okolo mě děje.
Můj Bože! Co se to děje?! Kdo je ten chlap, co leží v mé posteli a vypadá jako můj klon? Proč mne nikdo neslyší a nevidí? Nejstarší syn narychlo opustil náš dům, aby se vrátil s mým otcem, mou matkou a mými bratry. Všichni měli smutné obličeje a v očích slzy. Maminka přišla k posteli, objímala člověka, který na ní ležel a hořce plakala. Přišel jsem k ní a pokoušel jsem se jí dotknout, promluvit na ni, pokoušel jsem se ji přesvědčit, že jsem stále ještě po jejím boku. Ale všechno bylo marné. Obrátil jsem se k otci a bratrům Snad můj hlas uslyší oni. Ale opět bezvýsledně.
Bratři pak odešli. Začali připravovat vše, co je potřeba na pohřeb a pohřební modlitbu. Můj otec se dusil vlastními slzami tak, že spadl ze židle. Stále jsem nedokázal pochopit, co se to vlastně děje. Byl jsem vyděšený z toho všeho, co jsem viděl. Pokoušel jsem se probudit z té noční můry. Nešlo to.
Pak přišel člověk, který má na starost omývání nebožtíků. Začal umývat to tělo, které ještě před chvílí leželo na mé posteli. Mí synové mu pomohli toto tělo zamotat do bílého plátna a položit na dřevěnou desku. Před mým domem se sešla spousta přátel a sousedů. Drželi mého otce, který žalem ani nemohl chodit, aby nespadl. Kondolovali mým dětem a mým bratrům a prosili Alláha, aby se nade mnou smiloval a odpustil mi mé hříchy. Prosili, aby Alláh dal mým rodičům, ženě, dětem, bratrům a sestrám trpělivosti a síly vydržet pokušení z náhlé ztráty blízké osoby.
Potom tu dřevěnou desku s tělem nesli před naši mešitu, aby se za mne pomodlili pohřební modlitbu. Rychle jsem vyšel z domu a svižným tempem následoval pohřební průvod směřující k mešitě. Tam se už shromažďovalo široké příbuzenstvo, přátelé a kamarádi, sousedé a kolegové. Už se řadili k pohřební modlitbě.
Všiml jsem si, jak bez sebemenšího odporu lehce a jednoduše proplouvám celou tou vřavou a davem shromážděných lidí, aniž jsem se kohokoli z nich dotkl. Imám vyslovil počáteční tekbír. Ze všech sil jsem zavolal: “Rodino! Sousedé! Lidi! Za koho se to modlíte, vždyť jsem tady s vámi, což mě nevidíte?” Ale nikdo nic neslyšel, ani neviděl, ani necítil.
Když už jsem ztratil naději, že mě uslyší nebo uvidí, nechal jsem je se domodlit. Odešel jsem k té dřevěné desce a snažil jsem se odkrýt bílé roucho z tváře toho nebožtíka, abych věděl, kdo opravdu před nimi vlastně ležel. Když jsem mu odkryl tvář, nebožtík otevřel oči, podíval se na mne a řekl mi: “Má úloha tímto končí. Odcházím a už nebudu. A co se týče tebe, ty odcházíš na věčnost. Věrně jsem tě provázel víc jak čtyřicet roků. A dnes končím. Jdu do země. A ty putuješ k Soudnému Dni, kde tě čeká zúčtování.”
Necítil jsem vůbec nic. Jen jsem viděl sebe, jak tam zcela bezmocně ležím na té desce. Mé končetiny mne neposlouchaly. Jakoby už ani nebyly moje. Už jsem nic ani neviděl a ani jsem neměl sil se vůbec pohnout. Zkoušel jsem něco říct, ale ani to se mi nepodařilo. Jen jsem slyšel tekbíry, pronášené imámem a potom kakofonii lidských hlasů. Pak jsem slyšel dopadat hlínu, kterou na mne házeli a potom nakonec i kroky lidí, kteří odcházeli od mého hrobu.
Pochopil jsem. Pochopil jsem, že to je konec. Nebo vlastně možná začátek. Nebo snad začátek konce …
Takže takto jednoduše, bez oznámení, bez varování?
Ale já mám stále tolik nesplněných slibů! Ještě mám tolik nedokončených úkolů! Stále ještě toho mnoha lidem tolik dlužím a ani jsem nestihl své rodině rozepsat komu kolik dlužím a kolik mají za mne vrátit! Počkat! Kam mě to nesete?! Chtěl bych vybízet k dobru a odvracet od zla! To jsem v životě nikdy nedělal.
Začal jsem se pomalu dusit. A pak jsem slyšel údery kroků, jak se ke mně stále přibližují blíž a blíž. Běda mi! To už začalo zúčtování? To je to, o čem mi vyprávěli ještě na tomto světě. To musí být andělé Munker a Nekír, kteří se mne vydali zkoušet. V hrobě jsem začal křičet: “Pane! Vrať mne zpátky! Zpátky, Pane můj! Prosím, vrať mne zpátky! Vynahradím všechny dobré skutky, které jsem zameškal!” Neslyšel jsem žádnou jinou odpověď než temné: “Nikdy. V žádném případě.”
Bylo to jako noční můra, která ne a ne skončit. Trvalo to až do chvíle, než jsem uslyšel něžný hlas: “Táto! Tatínku! Oběd!” Otevřel jsem ztěžka oči a uviděl svoji milovanou nejmladší dcerku, která se na mne jako vždycky tak krásně smála a říkala: “Tatínku, pojď se honem najíst, než ti to vystydne!”
Objal jsem ji, jak nejsilněji jsem dokázal a pak jsem ji políbil. Potom jsem ji pustil a nechal jít.
Posadil jsem se na postel. Stále jsem se cítil naprosto zmoženě. Nohy i ruce se mi třásly. Tělo oblil studený pot.
Sám pro sebe jsem si opakoval koránský verš:
إِنَّ اللَّهَ عِندَهُ عِلْمُ السَّاعَةِ وَيُنَزِّلُ الْغَيْثَ وَيَعْلَمُ مَا فِي الْأَرْحَامِ ۖ وَمَا تَدْرِي نَفْسٌ مَّاذَا تَكْسِبُ غَدًا ۖ وَمَا تَدْرِي نَفْسٌ بِأَيِّ أَرْضٍ تَمُوتُ ۚ إِنَّ اللَّهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ
“Jen u Boha je vědění o příchodu Hodiny. On déšť hojný sesílá a ví, co skryto je v lůnech, zatímco duše žádná nezná, co si zítra vyslouží, a žádná neví, ve které zemře zemi. Bůh věru je vševědoucí a dobře zpravený!” (Lukmán: 34)
Autor: Hamza Muratović
Zdroj: Facebook H. M.
Překlad a úprava: Alí Větrovec