Vypráví se, že jistý sultán se jednou dozvěděl, že na tržnici prodává jistý otrokář služku za takovou horentní sumu, za níž by šlo pořídit si rovnou stovku otrokyň.
Poslal proto pro ni, aby se přesvědčil, v čem spočívá její výjimečná hodnota a cena. Co je na ní takové ohromující, že se prodává za tolik? Co má oproti jiným otrokyním navíc?
Když otrokyně stanula před sultánem, vládce si okamžitě povšiml, že je nápadně důstojná. Tyčila se před ním do výšky hrdě a vzpřímeně. Ne jako obyčejné otrokyně, které vídal tolikrát předtím.
“Děvečko,” zeptal se jí sultán, “proč tě prodávají za tolik moc peněz?”
“Protože já vynikám moudrostí a intelektem,” odpověděla sebejistě.
Její sebevědomá odpověď podnítila sultánovu zvědavost.
“Na něco se tě zeptám,” pravil sultán a dodal: “Pokud mi odpovíš, vykoupím tě z otroctví a daruji ti svobodu. Ale pokud mi neodpovíš, dám tě popravit.”
Sultán se na moment odmlčel a potom položil své otázky: “Jaký oděv je ten ze všech nejkrásnější? Jaká vůně voní ze všeho nejlíbezněji? Který pokrm je ze všech ten nejchutnější? Které lůžko je ze všech nejpohodlnější? A která země je nejblahobytnější k žití?”
Otrokyně se obrátila čelem k davu přihlížejících dvořanů, usmála se a hrdě poručila: “Přineste mi všechno, co mi patří. A vypravte mi koně, protože já z paláce odjedu jako svobodná měšťanka.”
Potom se obrátila zpět k sultánovi a začala odpovídat na jeho otázky:
“Ten oděv, který je ze všech oděvů nejkrásnější, je jediná košile chuďasova, který žádnou jinou košili, než tuto, nemá. Proto smýšlí, že mu nejlépe sluší, ať už je zima, nebo léto.
Ta vůně, která voní ze všech vůní nejlíbezněji, je vůně matky pro její dítě. Dokonce i kdyby ta matka měchem rozfoukávala smrduté ohniště městských lázní.
Ten pokrm, který ze všech pokrmů chutná nejlépe, je takový, který sníš na prázdný žaludek, protože pro hladovějícího je i kůrka suchého chleba luxusním chodem.
To lůžko, které je ze všech lůžek to nejpohodlnější, je takové, na němž usneš s naprosto klidným a čistým svědomím, protože ten, kdo se dopouští nespravedlivosti, spí jako na trní, i kdyby spal na hedvábných matracích zlatem vyšívaných.”
Potom se otrokyně otočila sultánovi zády a vydala se směrem k branám jeho paláce.
“Ale neodpovědělas mi na poslední otázku! Co ta země, která ze zemí je nejblahobytnější?”
Otrokyně se ohlédla za sultánem, usmála se a pravila: “Nejblahobytnější je ta země, která je svobodnou domovinou a které nevládnou nevědomí hlupáci.”
A tak si svými odpověďmi vydobyla kýženou svobodu.
Ano, pravdu děla. Země, ve které se žije nejlépe a nejblahobytněji, to je ta země, kde nevládnou nevědomí hlupáci.
Autor: Halil Makić
Zdroj: Převzato z FB profilu Esada Stenakliće
Překlad a úprava: Alí Větrovec