Jen Pán můj mne v tísni vyslyší, díl III.

Vysvětlení tohoto verše v Sunně

An-Nu’mán ibn Bešír رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

الدُّعاءُ هو العبادةِ

„Prosba – ta je uctíváním.“ A potom recitoval koránský verš:

وَقَالَ رَبُّكُمُ ادْعُونِي أَسْتَجِبْ لَكُمْ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَسْتَكْبِرُونَ عَنْ عِبَادَتِي سَيَدْخُلُونَ جَهَنَّمَ دَاخِرِينَ

„I pravil Pán váš: “Vzývejte Mne a Já vás vyslyším! Ti, kdo se pyšně povyšují nad uctívání, ti věru vejdou do pekla, kde budou poníženi.“ (Gháfir: 60)¹

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil rovněž:

الدُّعاءُ مُخُّ العِبادةِ

„Prosba jest jádrem uctívání.“²

Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja poskytl toto vysvětlení:

„Prosba či prosebná modlitba k Alláhu je základním způsobem uctívání. A uctívání se musí zakládat výhradně na způsobech dochovaných Sunnou a podložených precedentem z praxe Posla Božího صلى الله عليه وسلم a nikoli na tužbách a nově vnesených výmyslech. Alláha možno uctívat jedině tak, jak On Sám uzákonil. Nelze Ho uctívat na základě tužby či nanovo vymyšlených způsobů.

Vznešený Alláh praví:

أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُم مِّنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَن بِهِ اللَّهُ

„Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil?“ (Šúrá: 21)

Také praví:

ادْعُوا رَبَّكُمْ تَضَرُّعًا وَخُفْيَةً ۚ إِنَّهُ لَا يُحِبُّ الْمُعْتَدِينَ ‎

„Vždyť On věru nemiluje přestupníky!“ (A’ráf:55)

Toto říká poté, co řekl:

ادْعُوا رَبَّكُمْ تَضَرُّعًا وَخُفْيَةً

„Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě‏“ (A’ráf: 55)

Toto je důkaz, že kdo bude prosit jinak, než pokorně a skrytě, patří mezi přestupníky, jež Alláh nemiluje.“³

Al-Munáwí rozebírá gramatickou a syntaktickou stránku výroku:

„At-Tíbí smýšlí, že dodané osobní zájmeno هو huwe implikuje zesílení a zúžení významu, tedy že prosba není nic jiného, nežli druh uctívání a že naopak i každý jiný druh uctívání v sobě obsahuje také prosbu. Jiní smýšlejí, že se pomocí něho chce vyzdvihnout prosbu nad ostatní druhy uctívání a poukázat na to, že je obsažena v nich všech, podobně jako je řečeno, že „pouť, ona je ‘Arefa,“ tj. stání na ‘Arefě je jádrem a vrcholem pouti jako takové, že tomu, kdo ho vykoná, je přijata celá pouť a že se v okamžiku svého stání na ‘Arefě nachází Alláhu nejblíže. Podle dalších se chce říci, že prosbou je předepsáno přibližovat se k Alláhu, protože Alláh přikázal Svým služebníkům, aby Ho uctívali. Proto, že služebník sám o sobě cítí neodkladnou potřebu za Stvořitelem a pokud mu On neposkytne to, co potřebuje, nikdo a nic nedokáže jeho potřeby uspokojit, je prosba nazvána uctíváním. Dřívější národy za života dávných proroků, mír s nimi všemi, směřovaly své prosby nejprve k nim, aby je oni předkládali Alláhu, zatímco této ummě je uloženo obracet se k Alláhu přímo, aniž by za ně prosil Prorok صلى الله عليه وسلم za svého života.“⁴

Al-Mubárakfúrí vysvětluje:

„Právě prosba je nejryzejším uctíváním, které nejvíce zasluhuje být jako uctívání nazváno. To proto, že když člověk prosí svou modlitbou, obrací se k Alláhu a odvrací se od všeho mimo Něho, přičemž nedoufá v nic a nikoho a nebojí se nikoho a ničeho kromě Vznešeného Alláha.“⁵

Al-‘Azímabádí říká že právě prosba má ze všech ostatních skutků uctívání největší nárok být nazvána uctíváním, neboť právě během ní člověk dosahuje největšího stupně pokorné oddanosti službě Alláhu (arab. العبودية al-‘ubúdíja) tím, že se naprosto poddá Alláhu a nejvíce cítí svou absolutní závislost na Něm. Všechny ostatní skutky uctívání jsou redukovatelné právě na prosbu, která je jejich společným jmenovatelem. Nejvyšším cílem veškerého uctívání je právě dosáhnout pocitu absolutní závislosti a poddání se Alláhu, jehož se nejsnáze dosahuje právě skrze prosbu.⁶

As-Sindí dodává, že spojení tohoto krátkého výroku s citací výše uvedeného verše jasně a nedvojsmyslně zakazuje přidružovat v prosbě či prosebné modlitbě k Alláhu kohokoli či cokoli jiného. Aspekt či prvek prosby se navíc vyskytuje v jakémkoli dalším druhu uctívání Alláha.⁷

Ve stejném duchu ‘Abdulláh ibn ‘Abbás, Abu d-Derdá a Abú Hurejra رضي الله عنهم أجمعين vyprávěli, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

أفضلُ العبادةِ الدعاءُ

„Nejhodnotnějším uctíváním je prosba.“⁸

Selmán al-Fárisí رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci i toto:

إِنَّ رَبَّكُمْ تَبَارَكَ وَتَعَالَى حَيِيٌّ كَرِيمٌ يَسْتَحْيِي مِنْ عَبْدِهِ إِذَا رَفَعَ يَدَيْهِ إِلَيْهِ أَنْ يَرُدَّهُمَا صِفْرًا ‏

„Váš Pán Vznešený je věru stydlivý a štědrý, stydí se před Svým služebníkem, když k Němu napřáhne své ruce, aby mu je vrátil prázdné.“⁹

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

 ادْعُوا اللَّهَ وَأَنْتُمْ مُوقِنُونَ بِالإِجَابَةِ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ لاَ يَسْتَجِيبُ دُعَاءً مِنْ قَلْبٍ غَافِلٍ لاَهٍ

„Vzývejte Alláha a buďte si jisti, že On vám odpoví, leč vězte, že Alláh věru neodpoví na prosbu někoho s lhostejným, nesoustředěným srdcem.“¹⁰

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

مَنْ سَرَّهُ أَنْ يَسْتَجِيبَ اللَّهُ لَهُ عِنْدَ الشَّدَائِدِ وَالْكُرَبِ فَلْيُكْثِرِ الدُّعَاءَ فِي الرَّخَاءِ

„Kdokoli si přeje, aby ho Alláh vyslyšel v okamžicích tísně a těžkosti, nechť se k Němu co nejvíce obrací v okamžicích blahobytu.“¹¹

Abú Málik vypráví od svého otce, že se zeptal Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم: „Co mám říci, když prosím svého Pána?“ Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:

قُلِ اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي وَارْحَمْنِي وَعَافِنِي وَارْزُقْنِي ‏

„Řekni: „Ó Bože, odpusť mi, zahrň mne svou milostí, zaruč mi pohodu a obdař mne obživou.“
Potom Prorok صلى الله عليه وسلم spojil všechny prsty na rukou tak, že mu jen palce odstávaly a pravil:

فَإِنَّ هَؤُلاَءِ تَجْمَعُ لَكَ دُنْيَاكَ وَآخِرَتَكَ ‏

„Věru tato prosba je pro tebe lepší jak v tomto, tak i v posmrtném životě!“¹²

Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه vyprávěl: „Posel Boží صلى الله عليه وسلم pronášel velké množství různých proseb, které jsme si nezapamatovali. Proto jsme mu řekli: „Posle Boží! Obracíš se k Alláhu s takovým množstvím proseb, že si je nejsme schopni zapamatovat.“ Odpověděl:

ألا أدلكم على ما يجمع ذلك كله‏؟‏ تقول‏:‏ ‏اللهم إني أسألك من خير ما سألك منه نبيك محمد صلى الله عليه وسلم، وأعوذ بك من شر ما استعاذ منه نبيك محمد صلى الله عليه وسلم، وأنت المستعان، وعليك البلاغ، ولا حول ولا قوة إلا بالله

„Mám ti ukázat na to, co je obsahuje všechny? Řekni: „Ó Bože, žádám tě o to dobré, o co prosil i Tvůj prorok Muhammed, mír a požehnání s ním. A utíkám se k Tobě před tím zlem, před kterým se k Tobě utíkal i Tvůj prorok Muhammed, mír a požehnání s ním, Ty Jediný jsi nápomocen a Ty Jediný dostavíš pravdu. Není moci ani síly kromě u Alláha.“¹³

V kontextu tohoto verše uvádí al-Kurtubí hadís od Abú Bekra as-Siddíka رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم používal následující prosbu v tísni:

اللَّهمَّ رحمتَكَ أرجو فلا تكِلْني إلى نفسي طرفةَ عينٍ وأصلِحْ لي شأني كلَّه لا إلهَ إلّا أنتَ

„Bože, v Tvou milost doufám, nenechej mne proto napospas ani na oka mžiknutí, naprav mi všechny mé záležitosti, není Božstva kromě Tebe!“¹⁴

As-Sujútí v kontextu tohoto verše uvádí, že matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že když Posel Boží صلى الله عليه وسلم navštívil nějakého nemocného, prosil za něho těmito slovy:

أَذْهِبِ الْبَاسَ رَبَّ النَّاسِ وَاشْفِ أَنْتَ الشَّافِي لاَ شِفَاءَ إِلاَّ شِفَاؤُكَ شِفَاءً لاَ يُغَادِرُ سَقَمًا

„Odstraň újmu, Pane lidí, vyléč, Tys Léčitelem, není vyléčení, kromě vyléčení od Tebe, vyléčení, jež po sobě nenechá neduhu.“¹⁵

Vícero vykladačú Koránu včetně Ibn Kesíra v souvislosti s tímto veršem uvádí, že jistý muž z kmene Belhudžejm se zeptal Posla Božího صلى الله عليه وسلم: „Za co prosíš Alláha?“ Dostalo se mu odpovědi:

أدعو إلى اللَّهِ وحدَهُ الَّذي إن مسَّكَ ضرٌّ فدعوتَهُ كشفَ عنكَ والَّذي إن ضللتَ بأرضٍ قفرٍ دعوتَهُ ردَّ عليكَ والَّذي إن أصابتْكَ سَنةٌ فدعوتَهُ أنبتَ عليكَ

„Prosím Alláha Jediného, který, když na tebe dopadne újma a ty Ho poprosíš, On z tebe újmu sejme. Toho, který pokud někde na zemi na cestě zbloudíš a pospíšíš si s prosbou k Němu, přivede tě zpět. Toho, který, pokud tě postihne neúrodný rok a ty Ho poprosíš, dá ti úrodu.“

„Dej mi tedy radu,“ požádal Proroka صلى الله عليه وسلم onen muž. Dostalo se mu této odpovědi:

لا تسبَّنَّ أحدًا ولا تزهدنَّ في المعروفِ ولو أن تلقى أخاكَ وأنتَ منبسِطٌ إليهِ وجهكَ ولو أن تُفرِغَ من دلوِكَ في إناءِ المستسقي وائتزِر إلى نصفِ السّاقِ فإن أبيتَ فإلى الكعبينِ وإيّاكَ وإسبالَ الإزارِ فإنَّ إسبالَ الإزارِ منَ المخْيَلةِ وإنَّ اللَّهَ تبارك وتعالى لا يحبُّ المخْيَلةَ

„Nikdy nikoho neurážej. Nezdráhej se učinit žádný dobrý skutek, třeba i jen potkat svého bratra s úsměvem na tváři či vyprázdnit ze tvého džbánu pár doušků vody do nádoby toho, kdo prosí o napojení. Své nohavice nespouštěj níže než do půli lýtek a když to nelze, tak aspoň ne pod kotníky. A vyvaruj se spouštění oděvu pod tuto délku, protože to je okázalost v oděvu a Alláh Vznešený nemiluje okázalé.“¹⁶

Vysvětlení tohoto verše v podáních od zbožných předků

Podle ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما se verš „Ten, jenž utištěného vyslyší, když k Němu se modlí, jenž zlo odstraňuje a činí z vás dědice na zemi – je ten božstvem nějakým vedle Boha? Jak málo dbáte na připomenutí!“ (Neml: 62) vztahuje na člověka v tísni, který má neodkladnou potřebu,¹⁷ na někoho, kdo má cíl, ale jen s obtížemi ho může sám dosáhnout.¹⁸

Podle Ismá’íla as-Suddího označuje utištěný někoho, kdo sám nemá ani sil, ani možností dosáhnout toho, co zamýšlí.¹⁹ Zlo zmíněné v tomto verši vysvětluje stejný vykladač jako škodu, která se prosícímu stala, nebo mu hrozí.²⁰

Totéž se uvádí od ‘Abdulmelika ibn Džurejdže.²¹

Mukátil ibn Sulejmán je stejného názoru.²²

Katáda uvádí, že dědicové v tomto verši označují nástupnictví jedněch po druhých.²³

Ismá’íl as-Suddí uvádí, že toto je třeba chápat na kolektivní úrovni, tj. umma islámu je duchovním nástupcem dřívějších národů a jejich proroků.²⁴

Mukátil ibn Sulejmán se v kontextu tohoto verše ptá: „Je jiné božstvo, jež by dokázalo nahradit jednu generaci jinou, kromě Jediného Pravého Boha? Jak málo si to připomínáte!“²⁵

Podobně i Katáda pravil: „Kdo střídá generace a přivádí nové nástupce odcházejícím? Falešné modly, anebo Pravý Jediný Bůh? A vedle něho není jiného božstva. Ale jen málo lidí si to připomene.“²⁶

‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه se jednou otázali: „Jak daleko jsou nebesa od země?“ Odpověděl: „Na vzdálenost přijaté prosby k Alláhu!“²⁷

Sehl ibn ‘Abdilláh at-Tusterí pravil: „Když utištěný zdvihne své ruce k Alláhu, Alláh ho vyslyší i tehdy, když nemá žádného dobrého činu, jímž by se k Alláhu mohl přiblížit. Alláh i přesto odstraní to, co ho tíží. On je ten, který směňuje generace, jedné dá odejít a další dá nastoupit.“²⁸

Wehb ibn Munebbih řekl: „V jedné staré knize jsem četl, že Alláh říká: „Při Mé Moci, kdo Mne požádá o záštitu, tomu Já poskytnu východisko, i kdyby se proti němu spiklo vše a všichni, kdo jsou na nebesích, i kdyby se proti němu srotilo všechno a všichni, kdo jsou na zemi, Já ho ochráním. I kdyby se s ním zem propadla, Sám ho z hlubin zemských vynesu.“²⁹

Za Málikem ibn Dínárem přišel jistý muž a poprosil ho: „Mám jistou naléhavou potřebu. Poprosíš za mne Alláha?“ Málik mu poukázal na tento verš a odpověděl: „Pokud je to tak, jak tvrdíš, tak pros Alláha ty sám, protože On věru vyslyší toho, kdo je v nouzi!“³⁰

‘Ubejdulláh ibn Abí Sálih řekl: „Jednou ke mně přišel na návštěvu Táwús a já jsem ho požádal: „Abú ‘Abdirrahmáne, popros za mne Alláha!“ Odpověděl mi: „Pros za sebe ty sám, neboť On věru vyslyší utištěného, když ho poprosí!“³¹

1. Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1479; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2969; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3828; a an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 11400. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3407.
2. Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3371; at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 3196. V jeho isnádu je slabý vypravěč Ibn Lehí’a a hadís je proto slabý kvůli slabosti jeho paměti. Nicméně z hlediska jeho významu jde o pravdivý výrok. Viz al-Albání v Ahkámu l-dženáiz, str. 247.
3. Viz al-Fetáwá al-Misríja, 6/210.
4. Viz Fejdu l-kadír, 3/540.
5. Viz Tuhfetu l-ahwezí, 8/246.
6. Viz ‘Awnu l-ma’búd, 4/247.
7. Viz Hášijetu s-Sindí ‘alá Sunen Ibni Mádža, 2/428-429.
8. Zaznamenali al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 1805; as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 1275; Ibnu l-Kajsarání v Zachíratu l-huffáz, 1/431; a Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 6/163. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1122.
9. Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1488. Jako sahíh ho ve svém tahkíku ocenil al-Albání.
10. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3479 jako hasan gharíb; at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsatu, 5/210; a al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 10061. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámí’, hadís č. 245.
11. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3382 jako gharíb; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 6396; a at-Taberání v Musnedu š-šámíjín, hadís č. 2004 s drobnými odchylkami. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 1628.
12. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2697.
13. Zaznamenali ho at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3521 jako hasan gharíb; a takto ho uvádí an-Newewí v Rijádu s-sálihín, hadís č. 1492. Od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها ho uvádí Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3846; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 25180; jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1542. Podobný hadís uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 2716. Různé verze se mezi sebou navzájem v drobných detailech odlišují.
14. Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5090; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 970. Jako hasan ho doložil al-Albání v Techrídžu Miškáti l-masábíh, hadís č. 2382. Viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 13/223.
15. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2191. Velmi podobný hadís od ní zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5743.
16. Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadísy č. 20636 a 23205. Jako sahíh ho doložil Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í v Sahíhu l-Musned, hadís č. 1520. Ve zkrácené formě ho uvádí aš-Šewkání ve Fethu l-kadír, 4/208. Tento i předcházející hadís uvádí ve svém komentáři k tomuto verši i as-Sujútí v ad-Durru l-mensúr, 6/372.
17. Viz Multeká ahli l-lugha,10/52.
18. Viz as-Se’lebí v al-Kešfu wel-beján, 8/219.
19. Viz Ibidum.
20. Viz Tefsíru Jahjá ibn Sellám, 2/556.
21. Viz Mewsú’atu t-tefsíri l-me´súr, 16/578.
22. Viz Tefsíru Mukátil ibn Sulejmán, 3/314.
23. Zaznamenali Ibn Abí Hátim v Tefsíru, 9/2910; a Jahjá ibn Sellám v Tefsíru, 2/556.
24. Zaznamenal Ibn Abí Hátim v Tefsíru, hadís č. 9/2910.
25. Viz Tefsíru Mukátil ibn Sulejmán, 2/314.
26. Viz Tefsír Jahjá ibn Sellám, 2/557.
27. Zaznamenal Abu l-Hasan al-Máwerdí v Adebu d-dunjá wed-dín, str. 23.
28. Zaznamenal as-Se’lebí v al-Kešfu we l-beján, 7/219.
29. Zaznamenal Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 6/184.
30. Viz Multeká ahli l-lugha, 10/52.
31. Zaznamenal Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 6/184.