Ibráhím ibn Beššár vypráví, že jednoho dne na cestě do Alexandrie s Ibráhímem ibn Adhemem, Abú Júsufem al-Ghasúlím a Abú ‘Abdilláhem as-Sechawím překračovali řeku Jordán.
Posadili se, aby si odpočali. Abú Júsuf al-Ghasúlí vytáhl z rance několik suchých kůrek chleba. Všichni se trochu najedli a hojně za to poděkovali Alláhu.
Jeden z nich vstal, aby donesl trochu vody k pití také Ibráhímu ibn Adhemovi. Ten ho však předešel, vstoupil do řeky a brodil se jí dál a dál, dokud mu voda nesahala až k ramenům. Potom pravil: “Bismilláh (tj. Jménem Božím)” a začal pít. Když dopil, řekl: “Al-hamdu lilláh (tj. chvála Alláhu).”
Ibráhím ibn Adhem vyšel z řeky znovu na břeh, sedl si, natáhl si nohy a pravil al-Ghasúlímu: “Abú Júsufe, pokud by vládcové a jejich synové skutečně věděli, v jakém blahobytu a v jakých radostech dlíme, věru by proti nám bojovali svými meči jen proto, aby nám to uloupili! To proto, jak skvěle si žijeme a jak bezstarostní jsme!“1
Ibráhím ibn Adhem také řekl: “Kolik jen skvělých darů věnoval Vznešený Alláh chudákům a nuzákům! Kolik jen mají výtečných předností a nerušeného klidu na tomto i na onom světě! V Soudný Den je Alláh nebude tázat ani na hadždž, ani na zekát, ani na almužny, či utužování vztahů v rodině anebo na podporování druhých!
Ale za vše toto bude hnát ke zodpovědnosti ty chudáky a nebožáky, kteří byli na tomto světě boháči, avšak na onom světě budou nuzáky, ty, kteří byli váženými šlechtici na tomto světě, ale v Soudný Den budou poníženou spodinou!
Proto nechť tě nepřemáhají starosti a smutek. Alláh ti tvou obživu již zajistil. Ona se k tobě jistojistě dostane!
Při Alláhu! My jsme opravdoví králové a opravdoví boháči! My jsme ti, kteří si pospíšili k odpočinku i na tomto světě a je nám jedno, v jakém stavu dočkáme rána či večera, pokud jsme ovšem byli pokorní a poslušní vůči Vznešenému Alláhu!“2