(5)
Co se týče koránského verše, často citovaného na podporu teze o svobodě volby ženy, zda bude či nebude hidžáb nosit, pak verš:
لَا إِكْرَاهَ فِي الدِّينِ
“Nebudiž žádného donucování k náboženství!” (Bekara: 256) se týká “vstupu do náboženství (arab. على دجول فيه ‘alá duchúli fíhi),” jak objasňuje Dželáluddín as-Sujútí.1
Jedná se o oznamovací větu ve smyslu “neexistuje donucení k přijetí víry” s významem zákazu, tj. “nenuťte jinověrce přijmout islám,” což ukazuje na sílu tohoto zákazu, protože první formulace (tj. skrze oznamovací větu) je podle učenců islámskoprávní metodologie (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh) silnějším způsobem nařízení, nežli ta druhá (tj. ta skrze záporný rozkazovací způsob).2 Tj. nelze nikoho násilím nijak přinutit k tomu, aby přijal islám a stal se muslimem.
V komentáři tohoto as-Sujútího vysvětlení uvádí Ahmed as-Sáwí, že “je tato slova je nutno chápat v kontextu pokračování po popisech Alláha v tzv. verši trůnu (arab. آية الكرسي ájetu l-kursí), hovořícím o přesvědčeních upřímné skutečné víry v Boží Jedinost a v souvislosti s navazujícími slovy, že “již bylo odlišeno správné vedení od bludu.” Nenucení k náboženství znamená, že nikdo nemá právo donutit někoho jiného, aby vstoupil do islámu a přijal takto popisovanou víru, protože je už tak jako tak stejně zřejmé, co je pravda a co je faleš a jakékoli donucování proto pozbývá smyslu a nabouralo by upřímnost takové víry ze strany toho, kdo by k ní byl donucen.“3
Arabská předložka في fí v tomto verši nabývá přeneseného významu dosažení kýženého místa (arab. الظرفية المجنيه az-zarfíjetu l-medženíja).4 Tj. zde přibližně jako “nebudiž donucování v cestě kohokoli k dosažení stavu bytí muslimem.”
V takto přeneseném významu vystupuje في fí také v těchto koránských verších:
وَأَمَّا الَّذِينَ ابْيَضَّتْ وُجُوهُهُمْ فَفِي رَحْمَةِ اللَّهِ هُمْ فِيهَا خَالِدُونَ
“Avšak ti, jejichž tváře se rozjasní, ti dospějí k milosti u Pána svého a budou v ní navěky.” (Áli’Imrán: 107)
إِنَّ الْأَبْرَارَ لَفِي نَعِيمٍ
“Dobří zajisté ke slastem přijdou” (Infitár:13)5
Předložka في fí se užívá i v přeneseném smyslu místa (arab. المكانية المجنية al-mekáníjetu l-medženíja),6 přičemž často se tak děje v souvislosti se slovem الدين ad-dín, tj. “náboženství, světonázor, víra,” jako ve verši:
يَا أَهْلَ الْكِتَابِ لَا تَغْلُوا فِي دِينِكُمْ وَلَا تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ إِلَّا الْحَقَّ
“Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu!” (Nisá: 171)
V souvislosti s naším veršem a užitím předložky “v” ve smyslu přeneseného vymezení místa můžeme vyrozumět výklad “ve víře není předepsáno žádné donucování někoho k jejímu přijetí,” tj. v islámu muslimy nic neopravňuje k tomu, aby nutili nemuslimy přijmout islám.
V souvislosti se vstupem do islámu se stejná předložka užívá ale i zde:
وَرَأَيْتَ النَّاسَ يَدْخُلُونَ فِي دِينِ اللَّهِ أَفْوَاجًا
“a uvidíš lidi vstupovat houfně v náboženství Boží” (Nasr:2)
V tomto verši I. A. Hrbek správně spojil “v” s akuzativem ve smyslu vstupu do něčeho, podobně je tomu v námi analyzovaném verši, kde stejnou situaci přeložil jako “nebudiž donucování v náboženství,” což u českého podstatného jména “náboženství” implikuje jak tvar akuzativu (nebudiž donucování v co – v náboženství), tak i lokativu (nebudiž donucování v čem – v náboženství), protože “náboženství” má v obou pádech tentýž tvar a tutéž koncovku.
Lze také říci, že arabská předložka في fí s významem “v” zde stojí namísto předložky إلى ilá s významem “k,” podobně jako ve slovech Vznešeného:
فَرَدُّوا أَيْدِيَهُمْ فِي أَفْوَاهِهِمْ وَقَالُوا
“však oni ruce své si k ústům svým přiložili a zvolali …” (Ibráhím: 9)
Tento verš I. A. Hrbek však neobratně – a v tomto kontextu i nesmyslně – překládá jako “však oni ruce své si do úst svých vložili a zvolali …” bez ohledu na očividný fakt, že s rukou v ústech se nedá mluvit a že gesto znechuceného údivu bývá doprovázeno přiložením si ruky k ústům a nikoli do úst.
Obměny إلى ilá za في fí najdeme i zde:
مَّا تَرَىٰ فِي خَلْقِ الرَّحْمَٰنِ مِن تَفَاوُتٍ
“A nespatříš ve (arab. má terá fí) stvoření Milosrdného nesouměrnost žádnou!” (Mulk: 3)
oproti:
أَلَمْ تَرَ إِلَى الَّذِي حَاجَّ إِبْرَاهِيمَ فِي رَبِّهِ
“Což jsi neviděl toho (arab. alem tera ile llezí), jenž hádal se s Abrahamem ohledně Pána jeho …” (Bekara: 258) sloveso رأى-يرى raá-jerá s významem “vidět, spatřit” se poprvé pojí s předložkou في fí a podruhé s إلى ilá.
Význam této předložky v syntagmě لا إكراه في الدين lá ikráhe fid-dín, tj. “nebudiž donucování v/k náboženství” může spočívat také ve zdůvodnění příčiny (arab. التعليل at-te’líl), tj. “nelze na nikoho vyvíjet nátlak kvůli jeho přijetí islámu,” “nelze na něho tlačit, aby islám přijal” jako ve slovech Božích:
لَمَسَّكُمْ فِي مَا أَفَضْتُمْ فِيهِ عَذَابٌ عَظِيمٌ
“byli byste bývali věru postiženi za to, čemu jste se tak horlivě věnovali (arab. fí má afadtum fíhi), trestem nesmírným” (Núr: 14)7
Nebo jako v hadísu o ženě, která vstoupila do pekla, kvůli kočce, kterou strčila do klece (arab. دخلتْ امرأةٌ النارَ في هرةٍ حبسَتْها dechaleti mraatu n-nára fí hurratin habesethá…).8
Tj. v kontextu naší pasáže by to znamenalo, že “nelze na nikoho vyvíjet nátlak proto či kvůli tomu, aby přijal islám.”
Arabská gramatika a syntaxe (arab. النحو an-nahw) dovoluje jako možné všechny výše uvedené způsoby užití této předložky.9
Tento jazykový rozbor a tuto syntaktickou analýzu předložky في fí v této pasáži potvrzuje i důvod seslání (arab. سبب النزول sebebu n-nuzúl) studovaného verše.
Podle Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما některé pohanské obyvatelky Medíny z vděčnosti vůči Jedinému Bohu dávali své přeživší děti na základě svých přísah vychovávat v židovském náboženství. Po přijetí islámu vyjádřili tito noví konvertité svůj záměr donutit k přijetí islámu také své děti, které mezitím začaly vyznávat judaizmus. Podobně další, kteří před svým vstupem do islámu konvertovali ke křesťanství, měli již děti vychované jako křesťany. Tito rodiče po svém obrácení zamýšleli donutit své děti k přijetí islámu.10
Od Katády se uvádí, že verš znamená, že ani žid, ani křesťan, ani zoroastrovec či následovník jiné víry nesmí být nucen k přijetí islámu, pokud pod šarí’atskou jurisdikcí platí džizju.11
Předpis a jeho smysl však není omezen jen na tento případ specifického důvodu seslání, nýbrž platí v jakékoli analogické situaci, dle výkladového pravidla o obecnosti smyslu mající přednost nad konkrétností důvodu seslání (arab. العبرة في عموم اللفظ و لا بخصوص السبب al-‘ibretu fí ‘umúmi l-lefzi we lá bi-chusúsi s-sebeb). Aplikuje se ve všech případech podobných těm, kvůli nimž byl původně seslán.12
Al-Kurtubí uvádí, že z verše plyne islámsko-právní ponaučení, že na další činy víry se díky této svobodě jejího přijetí při současné možnosti svobodného odmítnutí dále nevztahuje častá koránská klauzule إِلَّا مَنْ أُكْرِهَ “kromě těch, kteří jsou k tomu donuceni,” již často vystupuje v souvislosti s různými koránskými zákazy a jejich překračováním, např. v souvislosti s potravními či jinými zvyklostmi.13 Jinak řečeno, přinucení k víře by diskvalifikovalo přinuceného ze zodpovědnosti za jeho činy, proto musí být jeho přijetí víry z jeho strany osobním, svobodným rozhodnutím.
V tomto ohledu Korán vysvětluje námi analyzovaný verš na jiném místě:
وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَآمَنَ مَن فِي الْأَرْضِ كُلُّهُمْ جَمِيعًا ۚ أَفَأَنتَ تُكْرِهُ النَّاسَ حَتَّىٰ يَكُونُوا مُؤْمِنِينَ
“Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vskutku uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími?” (Júnus: 99)
Uvedené nepochopení okolo překladu předložky vzniklo vedle nepochopení jeho kontextu patrně díky doslovnému překladu v tomto verši užité předložky في fí obecně znamenající “v” do evropských jazyků bez zvážení možné vynechávky či gramaticky a syntakticky dovolené obměny jedné předložky za jinou, což se stalo v mnoha případech, potenciálně včetně českého překladu Hrbkova (jinak de facto dovolující obojí čtení), není výjimkou, ale spíše potvrzením pravidla. Obzvláště pak poté, co uvážíme, že teoreticky možné akuzativní čtení Hrbkem užité předložky “v” působí dnes již poněkud knižně a archaicky a není příliš často užíváno v současné mluvené češtině.
Tudíž tyto evropské překlady hovoří nepřesně o “donucování v náboženství” a nikoli o “donucování k náboženství” či “do náboženství.” Ještě by se u nich dalo uvažovat o výkladu lokativního spojení “v náboženství” ve smyslu, že “v náboženství” věřícího nic neopravňuje donutit jinověrce ke konverzi. Jenže v kombinaci se současnými liberálními očekáváními a předporozuměními se zdá, že se toužebná přání některých defétistických apologetů, ať už muslimů či vůči muslimům vstřícných nemuslimů, stala příslovečným otcem myšlenky. Překlad významu verše pak vytváří naprosto falešný a mylný dojem, že je zde popřena existence islámské sankce proti neislámskému jednání nějakého muslima.
Tento verš totiž pojednává o vzazích muslimů k nemuslimům a nikoli k jiným muslimům. Ve své části o nucení do víry tedy žádným způsobem neneguje existenci společenských sankcí různého druhu (ať už ve formě hadd či te’zír) shodně závažnosti, které potírají veřejné porušování různých předpisů Božího Zákona a které hříšného muslima coby jednotlivce nutí k zanechání takového hříchu vymáháním sociální konformity v muslimských komunitách a kolektivech jako takových. O ničem takovém verš vůbec nehovoří a tematiky sankcí za prohřešky se vůbec nedotýká.
Sankce za prohřešky jsou nutné na základě jak přímo textů Zjevení, které je stanovují, tak i na základě lidské zkušenosti a konsenzu všech rozumných a zdravě uvažujících lidí, které lze brát do úvahy. Motivace lidí konat dobro a nepáchat zlo totiž u všech lidí nevyvěrá jen z lásky k dobru a nenávisti ke zlu, či z touhy po odměně za dobro. Někteří obzvláště nízcí a podlí jedinci potřebují jako motivaci k tomu nedopouštět se zla právě i hrozbu trestu, protože je to jedině jazyk síly, kterému takoví hanebníci rozumí. Sankce je zde proto, aby ochránila zbytek společnosti i je samotné před zhoubou jejich činů vzpírajících se Alláhu a Řádu, jež ve světě, který On stvořil, On stanovil jako Zákon.
Jedním z úkolů ummy Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه وسلم je uplatňovat Šarí’u souzením dle ní, praktikováním jejích předpisů a organizováním svého života a společenského pořádku shodně jejím nařízením, stejně jako dbát na ni a vymáhat její dodržování coby platných zákonů pozitivního práva a stanovených pravidel společenského jednání.
Důvodem je, že Alláh člověka stvořil, aniž ho žádal o svolení. Jakým právem chce potom žádat člověk – ten, kterého se na jeho svolení být stvořen nikdo ani neptal, o své slovo a o své právo na výběr ve věcech, které Alláh nařídil, v jím stanovených pravidlech a ohledem toho, co se týče moudrosti, která je v nich skryta?
A Alláh ví nejlépe.
Na základě výše citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Viz Tefsíru l-Dželálejn, str. 56.
- Viz az-Zemachšerí v al-Keššáf, 1/304.
- Viz Hášíjetu s-Sáwí ‘alá Tefsíri l-Dželálejn, 1/113.
- Viz Džemáluddín ibn Hišám v Awdahu l-mesálik ilá Alfíjeti Ibni Málik, 3/35.
- Viz Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín v Šerhu Alfíjeti Ibni Málik, 4/41.
- Viz Džemáluddín ibn Hišám v Awdahu l-mesálik ilá Alfíjeti Ibni Málik, 3/34.
- Viz Džemáluddín ibn Hišám v Awdahu l-mesálik ilá Alfíjeti Ibni Málik, 3/35.
- Od Ibn Omara رضي الله عنهما zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3318; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2242.
- Viz Ibn Málik v Alfíja, verše č. 372-373.
- Tak uvádí Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 1/460. Podrobný výčet těchto případů uvádí Ibn Džerír at-Taberí v Džámi’u l-beján, 5/407-412.
- Tak uvádí at-Taberí v Džámi’u l-beján, 5/413. Viz též Hikmet Bešír Jásín v Sahíhu l-masbúr mine t-tefsíri bil-me´súr, 1/369. Stejného názoru byli ad-Dahhák a Mudžáhid. Viz at-Taberí v Džámi’u l-beján, 5/413-414.
- Viz at-Taberí v Džámi’u l-beján, 5/415.
- Viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 3/279.