Kdy o muslimovi říkáme, že je novotář?

OTÁZKA: Je každý, kdo v islámu spáchá inovaci, novotářem? Kdy konkrétního muslima, který se dopustí nějaké inovace v náboženství, označujeme za novotáře? 

ODPOVĚĎ:

Základním pravidlem je, že kdokoli se ve víře dopouští nějaké inovace (arab. بدعة bid’a),1 ten se stává novotářem (arab. مبتدع mubtedi‘) a zasluhuje toto označení.2

Pokud je takový novotář člověkem nevědomým, který daný náboženský předpis nezná, je třeba ho tento předpis naučit. Pokud pochopí a učiní pokání, nadále už nemáme právo nazývat ho novotářem.3 Pokud ovšem pokání odmítne a dále na této inovaci lpí, pak se nazývá novotářem, dokud nevykoná upřímné pokání, natolik, nakolik lpí na dané inovaci a nakolik je tato inovace závažná.4

Proto je nazýván inovátorem každý, kdo trvá například na praktikování inovací, jako je oslava Prorokových صلى الله عليه وسلم narozenin či jakékoli jiné oslavy narozenin kterýchkoli jiných nábožensky významných postav, tak dlouho, dokud neučiní pokání a nezanechá toho. Kdokoli například trvá na budování mauzolejí či pomníků a jiných staveb na hrobech, vykonávání modliteb u nich, či budování mešit na hrobech nebo přinášení obětin nad něčími hroby, je nazýván novotářem.

Tedy obecně každý, kdo se dopouští nějaké islámem zakázané inovace, je nazýván novotářem.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

وَإِيَّاكُمْ وَمُحْدَثَاتِ الْأُمُورِ، فَإِنَّ كُلَّ بِدْعَةٍ ضَلَالَةٌ

A střežte se nově přimyšlených věcí, protože každá novota je bludem.5

Také řekl:

فَإِنَّ خَيْرَ الْحَدِيثِ كِتَابُ اللَّهِ وَخَيْرُ الْهُدَى هُدَى مُحَمَّدٍ وَشَرُّ الأُمُورِ مُحْدَثَاتُهَا وَكُلُّ بِدْعَةٍ ضَلاَلَةٌ

Věru nejlepší řečí je Kniha Boží, nejlepším vedením vedení Muhammeda a nejhoršími záležitostmi jsou ty do tohoto nově vnesené. A každá inovace je bludem.6

A také pravil:

مَنْ عَمِلَ عَمَلًا لَيْسَ عَلَيْهِ أَمْرُنَا فَهُوَ رَدٌّ

Kdokoli vykoná skutek, který jsme nepřikázali vykonávat, ten mu bude odmítnut.7

Muslim se ve svém náboženství řídí příkazy Božího Posla صلى الله عليه وسلم a drží se jen toho, co bývalo praxí Božího Posla صلى الله عليه وسلم.

Muslim rovněž upozorňuje na inovace a ty, kteří se inovací dopouštějí, označuje za novotáře a to tak dlouho, dokud tito novotáři neučiní upřímné pokání k Alláhu Vznešenému.

A také ten, který neznal či mu nebyla věc jasná, se poučí a ten, kdo se bude kát, toho pokání Alláh zajisté přijme.

Odpovídal: ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz

Zdroj: “Ad-Dábitu fí l-hukmi ‘ale š-šechsi bi-annehu mubtedi'” in Fetáwá Núru ‘ale d-derb. K dispozici online zde: https://binbaz.org.sa/fatwas/8197/%D8%A7%D9%84%D8%B6%D8%A7%D8%A8%D8%B7-%D9%81%D9%8A-%D8%A7%D9%84%D8%AD%D9%83%D9%85-%D8%B9%D9%84%D9%89-%D8%A7%D9%84%D8%B4%D8%AE%D8%B5-%D8%A8%D8%A7%D9%86%D9%87-%D9%85%D8%A8%D8%AA%D8%AF%D8%B9

Přeložil a komentáři pod čarou opatřil: Alí Větrovec

  1. Tj. lidmi vymyšlené novoty uměle vnesené do náboženství, která nepatřila k původnímu islámskému učení a praxi prvních muslimů v dané otázce, ať už věroučné či islámsko-právní, inovace, jež nebyla jeho součástí v době prvních generací muslimů a která protiřečí něčemu z Koránu a dobře známé autentické sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم.
  2. Tj. stává se novotářem v pohledu dané otázky, ať už věroučné, či praktické, islámskoprávní. V této věci se tím odchyluje od cesty Sunny. Z toho ovšem vyplývá, že k posouzení zda je někdo novotář, je nejprve nutné vědět zda je věroučné dogma či náboženská praxe, kterou dotyčný zastává či vykonává, skutečně inovací v náboženství a zda náhodou není odůvodněno nějakým možná méně známým podáním ze Sunny či slabší, ale stále ještě přijatelnou interpretací. Toto vyžaduje velmi specifickou znalost nauk Sunny, jakož i věrouky a nauky islámskoprávní. Dále je nutné znát situaci oné osoby, která má být takto označena, zda daný čin vykonala skutečně jako náboženskou praxi, zda dotyčný skutečně chtěl toto vykonat právě tímto způsobem, zda nešlo z jeho strany jen o omyl a chybnou interpretaci apod. Z obou těchto důvodů tento verdikt o novotářství (arab. التبديع at-tebdí’) konkrétní osoby patří výlučně do rukou k tomu povolaných učenců zběhlých v nauce pochvaly a kritiky (arab. علم الجرح والتعديل ‘ilmu l-džerhi we t-te’díl) a nikoli obyčejných řadových muslimů.
  3. Etiketa novotáře by byla z dotyčného sňata i v případě, že se ukáže, že šlo z jeho strany o neúmyslný či špatně interpretovaný krok.
  4. Není stejné závažnosti výmysl poškozující islámskou věrouku (arab. العقيدة al-‘akída) v jejích základních bodech, který je omnoho nebezpečnější, nežli například vymyšlený způsob připomínání si Alláha (arab. ذكر الله zikru lláh) opakováním oslavných frází, což poškozuje jen tuto oblast náboženské praxe. A ještě mírnější formou inovací je specifikace jinak podloženého způsobu uctívání dobou, místem, kvantitou, či důvodem, pro který není k nalezení žádný argument v Koránu, Sunně či praxi zbožných předků.
  5. Od ‘Irbáda ibn Sárije رضي الله عنه zaznamenali v lehce odlišných verzích Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4608; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2676; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 42; ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 95; v delší verzi Ahmed v Musnedu, hadís č. 17145; al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 333 a další. Jako sahíh ho doložili Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 20/309; a Ibn Báz osobně v Medžmú’u l-fetáwá we l-makáláti l-mutenewwi’a, 4/373; al-‘Usejmín ve Fetáwá Núru ‘ale d-derb, 5/577; a al-Albání ve Wudžúbu l-achzi bi-hadísi l-áhád, hadís č. 6.
  6. Od Džábira ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 867.
  7. Od matky věřících ‘Áiše bint Abí Bekr رضي الله عنهما ho zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2697; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1718.