Výkumník Tomáš Kypta z Olomoucké univerzity v rámci své magisterské práce o muslimech a jejich postoji k romantickým vztahům zpovídal administrátora portálu e-Islam.cz Alího Větrovce. Již v rozhovoru přes internet se oba domluvili na zveřejnění tohoto rozhovoru pro potřeby našeho webu. Rozhovor vychází z autentického surového přepisu videonahrávky pořízené Tomášem Kyptou, který byl redakčně upraven do formy psaného textu. Toto je druhá polovina tohoto rozhovoru a týká se názorů islámu a pohledů muslimů na lásku, romantické vztahy a sebepojetí v sexualitě.
Tomáš Kypta: Přejděme tedy k otázce romantických vztahů. Jaký máte názor na to, jak se vlastně v Česku přistupuje k romantickým vztahům?
Alí Větrovec: No, možná, nebo určitě, některé věci nebude příjemné slyšet. Myslím si, že v Česku se k romantickým vztahům přistupuje, nechci tady generalizovat, ale jako k určité zábavě. Když se řekne láska, když se řekne romantika, odpadá z mínění velké většiny národa ten závazek. Abych já zažil ten pocit lásky, sounáležitosti, vzájemnosti, musím do toho i sám něco vložit. A o tom se bavíme a bavme. To tady není. Tady si člověk chce jenom užít. Tady jde o to užít si, tady se zapomíná na to, že ten vztah je určitým způsobem zodpovědnost. Ne, že se máme láskou odměňovat, ale že já prostě nemůžu čekat nějakou nezištnou lásku od člověka ke kterému se odzačátku chovám zištně. Pokud já neplním vůči svojí ženě její práva, nestarám se o ni tak, jak bych měl, jak to po mně chce, jak to po mně chce Vznešený Alláh, můj Pán, můj Stvořitel, pokud já nedodržují to, co vůči ní mám dodržovat, budu po ní chtít něco zpátky? Nemám právo to po ní zpátky chtít! Když já nejsem takový, jak mám být, nemůžu čekat, že ona se vůči mě bude chovat tak jako se chovala třeba Chadídža, ať je s ní Alláh spokojen, k Poslu Božímu Mohamedovi, mír a požehnání s ním, když já se k ní nechovám tak, jako se choval Posel Boží Mohammed, mír a požehnání s ním, ke své ženě Chadídži. A to je veliký, opravdu převeliký problém, asi ale nejenom v Česku. Myslím si, že tento zásadní problém v základu sdílíme všichni, i muslimové i nemuslimové. Zde, tady. Myslím si, že se dá najít i v muslimské komunitě víc, než je zdrávo, nepochopení ve vztazích a prostě nefungujících manželství a vztahových problémů. Myslím si, že zas nemáme tolik co vyčítat většinové společnosti. Anebo nemusíme. V něčem je to třeba lepší, ale ten základní problém tohoto egoismu, té sobeckosti, toho já, první já, jenom já. Hledání chyby u druhého a absolutní nedostatek jakékoli sebereflexe. To si myslím, že je zásadní problém u nás u všech. Ale to asi sebou nese i doba.
T.K.: Myslíte teda, že to s sebou nese doba?
A.V.: Asi zřejmě ano. Zřejmě nejsme, nebo nemáme možná čas anebo jsme tak nějakým způsobem celým tím během věcí jakoby odstřihnutí od těch ostatních, že nemáme ani tolik času dejme tomu zabavit se sebou samými. Nevíme, co máme dělat sami se sebou. Máme od sebe daleko. Taková možná trošičku osobní otázka na Vás, vy jste ženatý?
T.K.: To je v pořádku, stejně jako vy já jsem otevřená kniha, můžete se zeptat na cokoliv. Já jsem, žiju s přítelkyní. Už jsme spolu dva roky. V setrvalém vztahu.
A.V.: Zeptejme se tedy sami sebe já i vy, kdy jsem svoji ženu a kdy jste vaši přítelkyni naposled někam vzali na výlet, nebo nějakým způsobem byli jenom sami dva, sami pro sebe? A to je to, o čem se bavím.
T.K.: Hmm. Ano.
A.V.: Čistě na ilustraci toho, o čem tu mluvíme.
T.K.: To si myslíte teda, že je jedna z těch věcí, o co by měli partneři usilovat, aby vlastně spolu třeba někde trávili čas? Jako jedna z těch povinností? Vidíte to takhle i z hlediska islámu?
A.V.: Ovšemže, samozřejmě. Když si vezmete, ač tady není prostor, abych citoval co nejvíc důkazních textů, nicméně jsou příklady ze života Posla Božího, mír a požehnání s ním, ve vztahu k jeho manželce – a jako měl jich hodně – a dokázal všechny ty vztahy zvládat. Když bychom za příklad vzali jen ‘Áišu, ať je s ní Alláh spokojen, jak jí Prorok, mír s ním, věnoval svůj čas, jak se staral o její potřeby, že jí vyslechl vždy, když něco říkala. Nebo jak třeba dal na radu svojí další ženy Umm Selemy, nechť je s ní Alláh spokojen, v určité věci, a tak dále, že trávil s ‘Áišou čas, že jí říkal zdrobněle, že měl pro ní nějaké líbezné označení doma a tak dále. To ona sama všechno zachovala jako vzpomínky ze svého vztahu s Poslem Božím Muhammedem, mír a požehnání s ním. A tohle všechno se nachází ve sbírkách hadísů. I to, že jí říkal tak a tak a že spolu trávili čas takovým a takovým způsobem, že spolu třeba závodili, žertovali, užívali si pěkných věcí, že se spolu šli podívat na něco hezkého a tak dále.
T.K.: A když se vás zeptám, vy jste strávil velké množství času v Bosně, jak byste to u nás srovnal třeba s Bosnou?
A.V.: Ono je to vlastně velmi podobné. Ono je to hodně moc podobné, ty problémy jsou v zásadě stejné. Bosna je evropská země. I když vidím určitý, dejme tomu, rozdíl životního stylu lidí, kteří jsou orientovaní více islámsky, více nábožensky, a těch, kteří takoví nejsou. A i šejchové a lidé aktivní v islámské osvětě ve svých přednáškách apelují na to, aby člověk nepřistupoval k lásce a vztahům jako ke konzumnímu zboží, jako ke spotřební elektronice. Většinou, že ano, jsou to chlapi, kdo chodí na přednášky, chodí samozřejmě i ženy, ale ten veřejný život je v islámském kontextu samozřejmě více mužskou záležitostí, než ženskou. Ženy třeba studují islám trošičku jiným způsobem, to je nakonec jedno … Ale zažil jsem, zažil jsem častokrát, že šejchové zdůrazňovali a akcentovali právě tady tu pozornost manžela vůči manželce. V Koránu je zaznamenaná jedna hodně škaredá hádka mezi dvěma manželi, která měla potom nějakou určitou islámskou právní konotaci, důležitou z hlediska pravidel rozvodu, ta pravidla reagovala na určité úsloví ještě z doby předislámské, na slova velice odpudivá a neetická. V souvislosti s tím říká Vznešený Alláh:
قَدْ سَمِعَ اللَّهُ قَوْلَ الَّتِي تُجَادِلُكَ فِي زَوْجِهَا وَتَشْتَكِي إِلَى اللَّهِ وَاللَّهُ يَسْمَعُ تَحَاوُرَكُمَا ۚ إِنَّ اللَّهَ سَمِيعٌ بَصِيرٌ
„Bůh již slyšel řeč oné, která se s tebou hádala ohledně manžela svého a stěžovala si u Boha. Bůh slyšel váš rozhovor, vždyť Bůh je věru všeslyšící, vševidící.“ (Mudžádela: 1)
Tj. Bůh slyšel to, co ti říkala ta, která si u tebe, Muhammede, stěžovala na svého manžela a vznesla k tobě tu stížnost, nebo nějakým způsobem to chtěla s tebou řešit, zasáhlo jí to, co jí manžel udělal. Toto je přímo v Koránu. Proto jeden z našich předků říká, že dány nám byly dvě uši, ale jen jedna ústa. Takže dvakrát poslouchej a jen jednou mluv. Bůh vždy slyší stížnost toho, kdo je zanedbávaný. A to je křivda. To je křivda a křivda je něco, co je nejvíce v islámu odsuzované a co je jednou z věcí, která člověku nejvíce uspišuje trest boží a ztrátu požehnání ještě na tomto světě. A říká Posel Boží, mír a požehnání s ním: „Boj se prosby ukřivděného, protože mezi ní a Alláhem není žádné clony,“ tj. není žádné překážky, ničeho, co by bránilo, aby Bůh tuto prosbu přijal. Když ten, komu bylo ukřivděno, prosí Boha proti tomu, kdo mu ukřivdil, tak to je prosba, kterou Bůh nikdy neodmítne splnit. Člověk tím přijde o požehnání. A to ten vztah, který máme, je. Je požehnání. My jsme si přece požehnání pro sebe navzájem. A pokud se k sobě nebudeme chovat dobře, tak o to požehnání přijdeme. Ten vztah pukne. A potom najednou toho člověka nemáme. A pak teprve zjistíme co po nás znamenal. Jenže už je pozdě. A to jsou věci, o kterých se nepřemýšlí dopředu v dnešní době. Člověk hledí na uspokojení sebe a nehledí při tom na potřeby toho druhého. To je obrovský, obrovský problém taktéž samozřejmě. My jsme jedni pro druhého Ráj. Tím, že manželka bude vůči manželovi vykonávat to, co je jí dáno, uloženo za povinnost, jak se má vůči němu chovat a tak dále. To je její džihád. To je její úsilí. Být mu dobrá manželka, být mu dobrá žena. A Posel Boží, mír a požehnání s ním, na druhou stranu říká i to, že „nejlepší mezi vámi jsou ti, kteří se nejlépe chovají ke svým ženám.“ To vidíte i na interpretaci islámu dneska. Je určitým způsobem problém, že se nám tady rozmáhají takové dva nešvary při výkladu víry. „Islám pro pány“ a „islám pro dámy.“ A to je určitým způsobem odraz toho, jak přistupujeme ke své víře. Že z ní vidíme jenom to, co chceme. A to, co nechceme, nevidíme. Jednoduše já chci po tom druhém něco a ten druhý chce po mě něco. A pořád se vidí jenom to, co musí ten druhý, co je vůči mě povinen. A nevidí se to, co jsem já povinen vůči tomu druhému. Muž chce, aby ho žena poslouchala, aby ho respektovala, aby to, aby ono. A žena chce, aby jí věnoval pozornost, aby se jí věnoval. A oba nejsou schopni všímat si té druhé strany, vnímat ty věci, co chce ten druhý. No a potom vztah praská, že ano, potom je z toho člověk nešťastný a potom za vámi přijdou se slovy: A teď to řeš a jakýmkoli způsobem napravuj. Jenže, když jsme takoví, co potom? Kde nic tu nic. Kdo něco nemá tak to nemůže ani poskytnout.
T.K.: Zeptám se, Vaše žena je taky muslimka?
A.V.: Moje žena je muslimka chválabohu.
T.K.: Ona byla muslimka předtím, než jste se vzali?
A.V.: Ano.
T.K.: Dobře, děkuju. Tam vlastně v tomto nevznikl žádný problém.
A.V.: I ona se snaží něco dělat pro svou víru. Snaží se vzdělávat a učit se o své víře. A sestry mají právě třeba internetové akademie a různé spolky svoje. Setkávají se a mají svoje vlastní instituce. Třeba v Sarajevu funguje několik koránských škol, které jsou určeny výhradně pro ženy, kde mají i svoje prostory, kde se mohou setkávat. Častokrát manželky třeba mých šejchů jsou také vzdělané, takže jim tam i přednáší. Ten svět je určitým způsobem od toho našeho mužského trošičku oddělen a žije si sám pro sebe. Tím ale mají svůj vlastní prostor a řeší tam věci, které jsou zase specificky jejich. Mají tak i prostor, vyžití a seberealizaci, tak jak ony potřebují.