Jen málo osobností islámské historie z řad panovníků velkých muslimských dynastií po sobě v dějinách zanechalo tak nesmazatelnou stopu, jako velký ‘abbásovský vládce chalífa Hárún ar-Rašíd, neochvějný a tvrdý bojovník za islám a muslimskou ummu, ale zrovna tak zjemnělý a kultivovaný mecenáš a milovník náboženských nauk i světských věd, filozofie, umění a řemesel, dovedný budovatel a zvelebovatel své říše.
Chalífa Hárún byl krom toho zdatný diplomat a jeho mezinárodní velvyslanecké mise pokrývaly všechny tehdejší významné státy a říše od západní Evropy po Čínu. Rozměňoval si dary s franckým králem Karlem Velikým i s vládci čínské dynastie Tang.
Avšak nejdůležitější pro Hárúna bylo zachování smysluplných mírových vztahů s mocným západním sousedem ‘Abbásovců a největší velmocí křesťanského světa – s říší Východořímskou, neboli Byzantskou. Zatímco ‘Abbásovská říše zastupovala sunnitský islám, Byzantinci vyznávali pravoslaví.
Byzantinská císařovna Iréné uzavřela s ‘Abbásovci mír za cenu placení tributu muslimům. Díky ustavení pevné hranice mohly příhraniční komunity prosperovat. Docházelo k výměně zboží, lidí i myšlenek. Do muslimského světa proudili kulturní poklady antického Řecka a Říma, zatímco opačným směrem moudrost a znalosti starověkého Východu.
Dokud císařovna respektovala ‘abbásovskou svrchovanost a odváděla pokojně tribut, dodržoval mírové vztahy s Byzancí i chalífa Hárún, v duchu koránského verše:
وَإِن جَنَحُوا لِلسَّلْمِ فَاجْنَحْ لَهَا وَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّهِ ۚ إِنَّهُ هُوَ السَّمِيعُ الْعَلِيمُ
“A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí.” (Anfál: 61)
Křehký mír mezi oběma velmocemi Východního Středomoří však netrval dlouho. Mezi Byzantinci rostla nespokojenost s Iréninou vládou a císařovna byla sesazena. Vlády se chopil bojechtivý, po moci a zlatě bažící Nikéforos. Nový císař mírovou smlouvu vypověděl a napsal do Bagdádu, sídelního města ‘abbásovského chalífátu, velmi opovážlivou depeši.
Dopis zněl:
“Od římského císaře Nikéfora Hárúnovi, králi Arabů.
Má předchůdkyně na trůně, císařovna Iréné se před tebou snížila a obětovala šachovou vížku, aby sama sebe přivedla do pozice pouhého pěšce na tvé šachovnici a odevzdávala ti ze svého jmění cokoli jen mohla, byť jsi to měl být ty, kdo měl platit jí, minimálně tolik, co platívala tobě ona! Avšak toto je odrazem slabosti žen a jejich hlouposti. Proto mi buď vrátíš nazpátky všechen majetek, který jsi od ní předtím přijal, anebo se připravíš na všechny následky, které plynou z toho, že tak neučiníš. Mezi mnou a tebou už není prostor pro žádné další filozofování!“
Situace si žádala rozhodnou odpověď. Takovou, ke které by vybízel koránský verš:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا قَاتِلُوا الَّذِينَ يَلُونَكُم مِّنَ الْكُفَّارِ وَلْيَجِدُوا فِيكُمْ غِلْظَةً ۚ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ مَعَ الْمُتَّقِينَ
“Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!” (Tewba: 123)
Chalífa Hárún se nenechal výhružkami byzantského vládce zastrašit a odpověděl mu ve stejném duchu:
“Od vládce věřících, Hárúna ar-Rašída, Nikéforovi, byzantskému psu.
Ty mou odpověď neuslyšíš. Ty mou odpověď uvidíš. Sám budeš jejím svědkem.“1
Následně vládce věřících vytáhl na válečnou výpravu do Malé Asie, která byla v té době stále ještě z větší části ovládána Byzancí. S vojskem, jehož početnost, disciplínu a výzbroj tamní obyvatelé dlouho nepamatovali, muslimové upevnili svou moc a vybojovali na Byzanci znamenité vítězství, které jim nadlouho zajistilo v regionu jasnou převahu.
Bojechtivý byzantský císař Nikéforos byl na hlavu poražen a donucen k velmi potupným mírovým jednáním. Jednak přišel o další kus území a jednak musel začít také platit ‘Abbásovcům tribut. Dokonce ještě vyšší, než ho platívala jeho panovnická předchůdkyně, císařovna Iréné.
Řada historiků soudí, že právě během této odvetné vojenské kampaně proti Nikéforovi přišli Byzantinci o jakoukoli iniciativu podněcovat jakýkoli konflikt vůči Chalífátu. To se změnilo až za mnoho let, v době chalífy al-Ma´múna. ‘Abbásovci už pevně svírali otěže moci v Malé Asii i východním Středomoří. A s nimi se opět upevnila vláda islámu.
Nový mír opět znamenal příležitost pro umění, vědu a kulturní výměnu. Její součástí byl i proslulý opus beletristických příběhů, který se na Západě proslavil zejména pohádkami. Toto dílo je klasikou a zná ho každý jako synonymum Orientu – původně persko-indické a následně islamizované příběhy Tisíce a jedné noci. Není náhoda, že v nich často vystupuje nebojácná, moudrá a spravedlivá figura chalífy Hárúna ar-Rašída.
Příběh o diplomatické přestřelce a následné válce mezi dvěma imperátory, Hárúnem a Nikéforem, dokládá nutnost užití třeba i tvrdé a ostré rétoriky, když je to potřeba a slouží to ku prospěchu věci a obecnému zájmu. Ten, kdo ze své pozice reprezentuje islám a muslimy, se nesmí nechat vláčet nenávistnými výpady svých nepřátel a vystavovat se zranitelně ostří jejich jazyka i zbraní. Musí uhájit svou důstojnost, nepoklesnout a neprojevit slabost. Smrdutí mrchožrouti, kteří kolem něj krouží a podnikají proti němu výpady, právě na takovou slabost čekají. Chalífa Hárún nehájil sebe, ale úřad vládce věřících, chalífovský stolec, čest ummy a věc islámu. Proto se k Nikéforovi obracel tak, jak se k němu obracel.
Proto je velký rozdíl mezi slovem arogance a slovem důstojnosti. Podobně se i jeden ubožák obořil na slovutného učence al-Hasana al-Basrího, řka: “Ty jsi zpupný!” “Nikoli,” odvětil mu al-Hasan, “já nejsem zpupný. Jen jsem člověkem, co má svou hrdost.” Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v Taríku l-hidžretejn, 1/231.
Proto muslimové – a tím spíše jejich reprezentanti a vůdcové – musí být lidmi, kteří nikomu nepoklonkují, kteří mají svou hrdost a vědí, co je to důstojnost.
Ať nás Alláh učiní také takovými. Ámín!