‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما pravil:
‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما pravil:
سَمِعْتُ رَسُولَ اللَّهِ صلى الله عليه وسلم يَقُولُ " إِنَّ اللَّهَ لاَ يَقْبِضُ الْعِلْمَ انْتِزَاعًا، يَنْتَزِعُهُ مِنَ الْعِبَادِ، وَلَكِنْ يَقْبِضُ الْعِلْمَ بِقَبْضِ الْعُلَمَاءِ، حَتَّى إِذَا لَمْ يُبْقِ عَالِمًا، اتَّخَذَ النَّاسُ رُءُوسًا جُهَّالاً فَسُئِلُوا، فَأَفْتَوْا بِغَيْرِ عِلْمٍ، فَضَلُّوا وَأَضَلُّوا "
„Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلمříci: „Alláh neodejme nauku tak, že ji povytrhává z hrudí lidí, nýbrž Alláh odejme nauku smrtí učenců a znalců, takže když lid zůstane bez učenců a vzdělaných lidí, vezme si za vůdce nevzdělance, ke kterým se bude obracet se svými otázkami, na které jim oni budou dávat své fetwy a odpovědi nepodložené znalostí, sami budou bloudit a v blud uvádět i ostatní!“1
V poněkud delší verzi téhož hadísu, zaznamenané imámem Ahmedem ibn Hanbel, se jistý beduín táže Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم: „Posle Boží, jak dojde k tomu, že od nás vymizí znalost, ač máme při sobě svazky2, ze kterých se učíme a ze kterých učíme i své ženy, děti a služebnictvo?“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم zvedl hlavu, bylo vidět, že ve tváři zrudl hněvem a řekl naléhavě: „Ať nad tebou žalem pláče tvá matka! Podívej se na židy a na křesťany – nemají snad i oni svá písma? Ale přitom z nich nedodržují jediné písmenko, se kterým přišli jejich proroci. Nauka vymizí se smrtí učenců! Nauka vymizí se smrtí učenců! Nauka vymizí se smrtí učenců!“3
Tedy Alláh odejme nauku tím, že vymřou učenci a vzdělanci!
Pravověrný chalífa Omar ibnju l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Smrt tisíce zbožných je menší neštěstí, než smrt jediného učence!“4
Proto také, když Omar ibnu l-Chattáb odešel na lepší svět, Ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Dnes vymizelo devět desetin nauky.“5 A všechny rozkoly a pokušení, které zasáhly ummu islámu, vpravdě následovaly až po smrti Omara ibnu l-Chattáb.
Dr. ‘Alí Muhammed as-Sallábí píše:
„Nám všem je známo postavení učenců u Vznešeného Alláha, ale častokrát na to zapomínáme, vznešenost jejich pozice nám často sejde z mysli, stejně jako povinnost vracet se k nim ve všech otázkách života, proto si krátce připomeňme několik detailů o nich:
-
Učenci jsou znalci Alláhovy šarí’y, jsou ti, kteří nejlépe rozumějí Jeho náboženství, kteří konají podle toho, co znají, ubírají se po přímé cestě Božího vedení a správně věci chápou.
-
Učenci jsou lidé, které Alláh podařil vhledem a moudrostí. Vznešený Alláh praví:
يُؤْتِي الْحِكْمَةَ مَن يَشَاءُ ۚ وَمَن يُؤْتَ الْحِكْمَةَ فَقَدْ أُوتِيَ خَيْرًا كَثِيرًا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ
-
Učenci jsou lidé, které Vznešený Alláh ustanovil jako hlavní zdroje, od kterých třeba čerpat znalosti náboženství, ať už se jejich odpovědi mají týkat tohoto nebo onoho světa.6
-
Učenci jsou právníci (arab. فقهاء fukahá´) tohoto náboženství, osoby z jejichž slov mohou být přijímány fetwy a řešení, protože jedině oni smějí vyvozovat předpisy z Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم, neboť pouze oni nejlépe pozají pravidla povoleného a zakázaného.
-
Učenci jsou imámové a vůdcové tohoto náboženství, kteří tvrdým a bolestivým úsilím, nezdolnou pílí, vytrvalostí a pevným odhodláním dosáhli stupně, který Vznešený Alláh popisuje slovy:وَجَعَلْنَا مِنْهُمْ أَئِمَّةً يَهْدُونَ بِأَمْرِنَا لَمَّا صَبَرُوا ۖ وَكَانُوا بِآيَاتِنَا يُوقِنُونَa z nich pak učinili jsme vedoucí, aby podle rozkazu Našeho vedli za to, že byli neochvějní a o znameních Našich přesvědčeni.(Sedžda:24)
-
Učenci jsou dědici Božích Proroků, mír s nimi všemi, od kterých zdědili nauku a znalost, jež nosí ve svých srdcích a která se odráží na jejich slovech i v tom, co konají a kam směřují.
-
Učenci jsou skupinou lidí, která je, když nastane válka, oproštěna od povinnosti džihádu kvůli studiu a vyučování tohoto náboženství, aby co urputněji a oddaněji vykonávali povinnost šíření islámské osvěty a výzvy vstříc okolnímu světu. Vznešený Alláh praví:وَمَا كَانَ الْمُؤْمِنُونَ لِيَنفِرُوا كَافَّةً ۚ فَلَوْلَا نَفَرَ مِن كُلِّ فِرْقَةٍ مِّنْهُمْ طَائِفَةٌ لِّيَتَفَقَّهُوا فِي الدِّينِ وَلِيُنذِرُوا قَوْمَهُمْ إِذَا رَجَعُوا إِلَيْهِمْ لَعَلَّهُمْ يَحْذَرُونَVěřící nechť se nevypravují všichni najednou; proč by se z každé skupiny nemohl vypravit jeden oddíl, aby se lidé z něho poučili o náboženství a aby po návratu mohli varovat svůj lid – snad budou se mít na pozoru! (Tewba: 122)
-
Učenci jsou těmi, kdo vede okolní lidi k dobru, existují v každé době na každém místě, dokud nenadejde rozhodnutí Boží. Jsou hlavou a mozkem úspěšné a pomožené skupiny až do Soudného dne, skupiny, o které Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká následující: „V mé ummě bude existovat jedna skupina lidí, jimž neublíží ti, kteří je budou urážet a ponižovat, ani ti, kteří se jim budou stavět na odpor. Dokud nenadejde Boží rozhodnutí, budou stát nad ostatním světem!“7“8
On dává moudrost tomu, komu chce. A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou.(Bekara: 269).
Vše výše uvedené nás vybízí, abychom bez ustání studovali a pravidelně se setkávali s učenci a vzdělanci buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím jejich knih a dalších pomocných prostředků. Tedy, dokud budeme studovat a dokud se budeme učit, znalost a nauka nevymře, avšak když se proces studování a přenosu nauky z generace na generaci zastaví, nauka vymizí, což je jedním z předznamenání ohlašujících příchod Soudného Dne.
Prorokovaصلى الله عليه و سلم slova „když lid zůstane bez učenců a vzdělaných lidí, vezme si za vůdce nevzdělance“ jen odkazují na následky, které toto vymizení nauky přinese. V téže souvislosti vypráví Abú Hurejra رضي الله عنه od Proroka صلى الله عليه و سلم následující hadís:
يُقْبَضُ الْعِلْمُ، وَيَظْهَرُ الْجَهْلُ وَالْفِتَنُ، وَيَكْثُرُ الْهَرْجُ .
„Vymizí nauka, objeví se neznalost a rozhojní se al-herdž.“9
Když se ho zeptali, co je to al-herdž, přejel si hranou ruky pod krkem, čímž naznačil, že jde o bezuzdné vraždění.10 Tedy toto vraždění je přímým následkem ztráty pochopení náboženství.
Šejch Mahmúd Muhammed al-Haznedár tento aspekt vysvětluje následovně, když hovoří o tom, že se nepřijímají fetwy od těch, kterým učenci předtím nedovolili fetwy vynášet:
„Může se stát, že začátečník na cestě získávání šarí’atské nauky přeskočí určité stupně, kterými je nezbytné si projít, může se stát, že se ocitne na příčce, na kterou ještě není ani psychicky ani fyzicky připraven, ve svém spěchu a netrpělivosti ubírat se k vytčenému cíli přirozeným tempem a normálně dlouhými kroky. V takovém případě může být dotyčný zkouškou a pokušením sám pro sebe, zapadajíc do rozepří s učenci a vzdělanci, hádajíce se s lidmi daleko většími, než je on sám.
Takový člověk se častokrát ocitá v situaci, že zamlčuje své chyby a prohlašuje okolo sebe lidi, kteří jsou sami na daleko vyšším stupni, za hříšné a setrvávající v omylu. Cestou zbožných předků při získávání nauky je však naopak postupnost a metoda, při níž se učedník především učí ctnostným mravům a příkladnému chování, které od učenců a vzdělanců získává. Až potom se učí ostatní šarí’atské nauky!“11
Imám Ibn ‘Abdilberr praví:
„Získávání šarí’atské nauky a učení ostatních lidí probíhá postupně, svým dobře potvrzeným průběhem, který nesmí nikdo narušovat a nikdo nesmí přeskakovat jeho stanovené etapy. Kdo je tyto schůdky na cestě hledání nauky bude přeskakovat, ten se odchýlil od cesty zbožných předků. A kdo se záměrně odchýlí od jejich cesty, ten zbloudil. A kdo se od jejich cesty odchýlí neúmyslně, ten se dopustil poklesku.“12
Čím je člověk učenější, tím více se zdráhá vynést stanovisko, ale hovoříme-li o ignorantovi, nebo o člověku plném předsudků a pochybností, kdykoli jim padne na paměť nějaká myšlenka, tu hned pospíchají vyjádřit svůj „názor“ a svá „stanoviska,“ někdy tak činí dokonce i předtím, než je o to někdo požádá, bez ohledu na to, zda na daném místě existuje osoba rozumější, chytřejší, fundovanější a kompetentnější k tomu, aby se k dané záležitosti vyjádřila. Činí tak, aniž si dá tu námahu zjistit si všechny existující názory na danou věc, aby odpověď byla co nejpreciznější.
Imám Málik praví: „Kdo bude na něco dotázán, nechť se ještě předtím, než odpoví, na okamžik zastaví a vzpomene si na Ráj a Peklo. Nechť odpoví na otázku teprve až potom.“13
‘Abdurrahmán ibn Abí Lejla říká: „Setkal jsem se se sto dvaceti společníky Posla Božího z řad ansár, kdokoli z nich byl na něco dotázán, vždy si přál, aby nebyl dotázán on ale někdo jiný namísto něj, aby danou otázku zodpověděl!“14
Sahnún pravil: „Nejvíce se vydávání fatew jímají ti, kteří mají nejméně znalostí!“15
Imám Málik prohlásil: „Osoba, které se zalíbí přednášet hadísy a vydávat fetwy, se nikdy nesmí posadit do mešity a pustit se do této činnosti, dokud to neprokonzultuje s lidmi známými po dobru a dokud to neschválí lidé zodpovědní za danou mešitu. Pokud shledají, že dotyčný je k něčemu takovému zralý a připravený, potom může organizovat sezení, zabývat se vyučováním hadísů a vydávat fetwy. A co se mne samotného týče, nezačal jsem se tomu věnovat, dokud mi sedmdesát učenců nedosvědčilo, že jsem k něčemu takovému dozrál!“16
‘Imáduddín Ibráhím ibn ‘Abdulwahíd ibn ‘Alí al-Makdísí, jeden z učenců 6. století hidžry a bratr háfize ‘Abdulgháního, bez ohledu na ohromnou sumu znalosti, kterou disponoval, kdykoli vynášel fetwu na nějakou otázku, dával vždy obrovský pozor na to, co říká.17
Proto si dobře uvědom, jak se minulé generace učenců zdráhaly vynášet stanoviska, i když jejich znalost byla ohromující. A pohleď na omezenost a tupost některých jedinců mezi námi, s jakou se pouští vynášet fetwy bez ohledu na svou bezbřehou neznalost a ignoranci!
Imám Ibn Redžeb al-Hanbelí upozorňuje na přehánění v rozpracovávání šarí’atských otázek, kterými se zabývají osoby k něčemu takovému nepřipravené a nekompetentní:
„ … a potom, co u lidí opadla starost o náboženství, objevil se velký počet těch, kež o náboženství hovořili bez nezbytné znalosti, stavěje sami sebe na pozici, které vůbec nejsou hodni. Pokud věci budou pokračovat dále tímto směrem, tedy pokud bude fetwy vydávat a o náboženství hovořit každý a to tak, jak si myslí, že je to správné – potom systém tohoto náboženství praskne, povolené se stane zakázaným a zakázané povoleným!“18
Dále píše:
„… potom si někdo přisvojí pozici imáma všech imámů, zatímco další bude sám sebe popisovat jako toho, kdo vrací ummu na správnou cestu, že je pouze on a nikdo jiný tím, ke komu se musí vracet i všichni ostatní!“19
Uvádí i následující:
„Z těchto všech důvodů byl imám Ahmed velmi přísný, když došlo na otázku kdo má vydávat fetwy. Osobám, které si pamatovaly „jen“ sto tisíc, nebo dvě stě tisíc hadísů, to nedovoloval!“20
Háfiz Ibnu Hadžer al-Askalání praví:
„Pokud se nějaká osoba rozhodne věnovat se soudnictví nebo vydávat fetwy, aniž k tomu předtím získala patřičnou znalost, potom se dopouští hříchu. Ibnu l-Munzir praví: „Osoba získá odměnu za svůj idžtihád i tehdy, pokud se zmýlí – jedině tehdy, pokud jde o osobu učenou, která přistoupí k idžtihádu z pozice učence. Pokud však přistoupí k idžtihádu osoba, která učená není, potom ponese jedině hřích a odměnu za svůj idžtihád vůbec neobdrží!" Imám al-Chattábí ve svém díle Me’álimu s-sunen říká: „Bude odměněn jen takový mudžtehid, u kterého budou k nalezení všechny nástroje nezbytné pro vykonávání idžtihádu. Jedině takové osobě se odpouští uskutečněný omyl, na rozdíl od toho, kdo se do vod idžtihádu pustil jen tak z vlastního popudu. O takového je třeba se obávat!“21
Imám Málik byl jednou tázán o nějaké zdánlivě jednoduché věci a odpověděl, že neví. Tazatel namítl: „Ale vždyť otázka je lehká a prostá!“ Málik mu nazlobeně odvětil: „V nauce neexistují věci prosté a lehké. Což jsi neslyšel slova Boží:
إِنَّا سَنُلْقِي عَلَيْكَ قَوْلًا ثَقِيلًا
Obtížíme tě záhy slovem nadmíru vážným (Muzemmil:5)
Tedy každá znalost je obtížná, zejména pak ta, ke které se vztahuje naše spása v Soudný Den.“
Málik také řekl: „Nezačal jsem vydávat fetwy, dokud jsem nepožádal imámy Rabí’u a Jahjá ibn Sa’ída, aby mi k tomu dali své svolení, což učinili. A kdyby mi byli své svolení nedali, pak bych byl od toho ustoupil!“
Tedy, generace, které byli oproti té naší neporovnatelně lepší, zbožnější, omnoho méně hřešící a které daleko více milovaly Alláha, Jím zjevené náboženství a Jím vyslaného Poslaصلى الله عليه و سلم, se zdráhaly hovořit o náboženství. Co potom my dnes, kteří jsme oproti nim mnohem horší a daleko hříšnější?!
Alláh říká v Koránu dokonce na dvou místech:
فَاسْأَلُوا أَهْلَ الذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
Zeptejte se tedy lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li! (Nahl: 43; Anbijá: 7)
Šejch Ibn ‘Usejmín k tomuto verši dodává: „Imám Ahmed vždy, když nevěděl zodpovědět nějaký dotaz, říkával: „Zeptejte se učených …“22
Z těchto slov bychom měli vyrozumět následující: Kdo se nedruží s učenci a se vzdělanci a kdo se od nich neučí, ten nikdy nebude jako pilná včelka, ale vždy bude jako moucha bez hlavy. A kdo nesedává s učenými a vzdělanými lidmi a neučí se od nich, ten nenásleduje cestu Božích proroků, mír s nimi všemi!
A vždy mějme na paměti, že nauka nemizí samým tím, že se jí my osobně nebudeme věnovat, nýbrž že se vytrácí smrtí učených lidí. Nedovolme proto ani sobě ani ostatním hovořit o tom, o čem nemáme znalost, abychom svedli v blud jak sebe, tak i ostatní.
A Alláh ví nejlépe.
1Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č.100; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2673; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2652; Ibn Mádždža v Sunenu, hadís č. 52; Ahmed v Musnedu, hadísy č. 6511 a 6787; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 4571.
2Beduín užil arabský výraz مصاحف masáhif užívaný i pro výtisk Koránu. Myslel tím náboženské knihy, učené knihy zabývající se vírou.
3Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22344; a at-Taberání val-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 7867.
4Viz Musnedu l-Háris, Zewáidu l-Hajsemí, 2/813, podání č. 842.
5Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 355; a at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 8808.
6Viz at-Taberí v Tefsíru, 3/327.
7Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7311.
8Viz Tebsíru l-mu´minín bi fikhi n–nasri we t–temkíni fi l-Kur´áni l-Kerím, str. 255.
9Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 85.
10Toto vysvětleí uvádí Ibn Hadžer al-Askalání ve Fethu l-Bárí, 1/192.
11Viz Fikhu l-i’tiláf, str. 356.
12Viz Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, 2/1129.
13Viz Nuzhetu l-fudalá´, podání č. 382.
14Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/262, v životopise ‘Abdurrahmána ibn Abí Lejly.
15Viz Nuzhetu l-fudalá´, podání č. 871; Sijeru a’lámi n-nubelá´, 12/63-69, v životopise Sahnúna.
16Viz Ibn Ferhún v Dibádž, str. 21; Nuzhetu l-fudalá, podání č. 621; Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/48-135, životopis imáma Málika.
17Viz Nuzhetu l-fudalá´, podání č. 1533; Sijeru a‘lámi n-nubelá´, 22/47-52, v životopise ‘Imáduddína al-Makdísího.
18Viz ar-Reddu ‘alá men ittebe’a ghajre l-mezáhibi l-arbe’a, str. 27.
19Ibid., str. 29.
20Ibid., str. 37.
21Viz Fethu l-Bárí, 13/393-394, komentář k hadísu č. 7352.
22 Viz Ahkámu l-Kur´án, 1/443.