Nejmravnější se posadí v Ráji k Poslu Božímu nejblíže, díl 2.

opened book page

Ukotvení islámskémorálky v doktríně tewhídu a přednosti zjevené etiky nad etikami lidskými

Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه vyprávěl, že mu Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

.اتَّقِ اللَّهَ حَيْثُمَا كُنْتَ وَأَتْبِعِ السَّيِّئَةَ الْحَسَنَةَ تَمْحُهَا وَخَالِقِ النَّاسَ بِخُلُقٍ حَسَنٍ

Buď bohabojný kdekoli budeš, následuj každý svůj špatný skutek dobrým, který ho smaže a k lidem se chovej vznešenou mravností.1

Toto je základní hadís islámské etické doktríny, který v sobě zahrnuje tři oblasti islámské mravnosti: vztah vůči Bohu, vztah vůči sobě samotnému a vztah vůči ostatním, tedy morálku a etiku v užším smyslu slova, která se má řídit pravidlem chovat se k ostatním jedině tak, jako chceme, aby se druzí chovali k nám.

Islámská etická doktrína je tedy pevně svázána s věroučnou, jež je jejím základem a matricí, ze které vyzařuje, neboť „přesvědčení o Jedinosti a Jedinečnosti Boží je začátkem i koncem, vnitřkem i vnějškem celé víry,2 jak říká Ibn Tejmíja, aby stejnou myšlenku více rozvedl zde:

„Skutečný význam tewhídu je uctívat jen Alláha Jediného, nevzývat spolu s Ním nikoho dalšího, nebát se žádného, kromě Něho, nevzdávat úctu jinému, nežli Jemu, nespoléhat se na nikoho, kromě Něho a neposlouchat ničí příkazy, kromě těch Jeho. Nic z toho nesmí být směřováno k žádnému ze stvoření, nesmíme považovat za své pány a božstva mimo Alláha dokonce ani anděly nebo proroky, natož své předáky, šejchy, učence, krále a jiné mimo ně.“ 3

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:

„Příkladná mravnost ve vztahu k Alláhu znamená přijímat Jeho nařízení šťastně, s radostí a s potěšením, ať už se jedná o příkazy nebo zákazy. Proto vůči nim nesmíš cítit ve svém srdci tíhu či stísněnost, protože jedině ten, kdo nařízení Boží takto spokojeně a poslušně přijímá, je také vykoná, jak se patří, je šťastný, že je jejich příjemcem a zachovává se svým Pánem příkladný vztah. A toto je dobrá mravnost vůči Alláhu.“ 4

Pokud někdo věří, že Alláh je Jediný a Jedinečný, že jen On předepisuje povolené a zakázané, že jen Jeho Zákon je třeba následovat celým svým srdcem, že On je Všeznající, Vševidící a Všeslyšící, že je Dobrý a miluje dobro, těžko se odhodlá k tomu, aby ubližoval jiným. Islámská teoretická, věroučná doktrína tak není oddělena ani od rituálu, ani od každodenního života, jako je tomu v případě již neautentických nauk z předešlých zjevení, či lidmi vymyšlených věrouk a ideologií. U mnoha z nich není samozřejmostí to, co je samozřejmostí pro islám. Některé tyto etické systémy ignorují Stvořitele a jeho nároky, jiné jsou pouze teologiemi a liturgiemi a nikoli i etikami v pravém slova smyslu, jakožto nauk o dobru a ctnosti. I ty, které jsou zároveň i etikami i věroukami, trpí problémem mísení Boží moudrosti s lidskými domněnkami, vlivy mimo Zjevení a roubováním původně odlišných systémů a tradic na sebe navzájem, což odhaluje absenci jejich společného jmenovatele a jednotného základu. Tím je šarí’atská etika dalekosáhlejší a hlubší než jakýkoli jiný mravní kodex.

Islámská etika je taktéž etikou ctnosti, následku i cíle zároveň, kde má princip má přednost před jeho reciprocitou. Chválí a slaví ctnost, avšak nevidí jako etické trvat na ní, pokud to povede k nežádoucímu následku nebo cíli horšímu, než je význam dané ctnosti. A zároveň se snaží o dosažení vznešeného cíle jen tím, co je samo ctností, jinými slovy vznešenosti není možno dosáhnout skrze nectnost. Přijímá totiž i tezi, že cesta do Pekla někdy může být dlážděna dobrými úmysly. Namísto toho etiky, které vymysleli lidští filozofové a myslitelé, se vždy přehnaně koncentrují buď jen na ctnost, anebo jen na cíl či následek.

Islámská etika se zakládá na principu konání dobra coby služby Dobrotivému Bohu, ke které motivuje služebníka zároveň jak strach z Jeho trestu, tak i naděje na Jeho milost a v neposlední řadě i láska vůči Němu a tomu, co miluje On. Taková etika, která by stavěla jen na strachu před trestem, by byla odsouzena jako primitivní a barbarská, stejně jako by byla Boha nedůstojným, pouhým obchodováním taková etika, která by se zakládala jen na touze po odměnu, anebo prázdným gestem a herezí lepších vrstev taková etika, která by stavěla jen na lásce. Kombinace všech tří faktorů činí šarí’atskou etiku aplikovatelnou na kteréhokoli člověka, protože jen někteří lidé jsou na úrovni pochopit Boží Dobrotivost a dobro v samém dobru, zatímco jiní potřebují v dobru vidět konkrétní přínos a najdou se i takoví, které od páchání zla zastraší jen jeho neblahé následky. Je proto přirozené, že vymyšlené, nezjevené etiky, které nemají všechny tři motivace v rovnováze, vyhovují vždy jen konkrétním segmentům či vrstvám společnosti a nedají se přenést na její zbytek.

Teoretici morálního rozhodování, sociální psychologové a neurovědci dnes operují s teorií o pěti základních dimenzích lidských mravů. Jsou jimi osy péče-škoda, férovost-podvádění, loajalita-zrada, autorita-subverze a svátost-degradace. Šarí’atská etika drží všech těchto pět dimenzí v dokonalé souhře. Některé věci jsou svaté a není možno je znesvěcovat, byť si to žádala vstřícnost vůči druhému a starost o jeho svobodu. Zároveň nic není tak svaté, aby to zcela anulovalo nutnost férového a lidského přístupu ku komukoli. Podle islámu je nutno vyjít vstříc každému, avšak nikoli za cenu toho, že tím bude poškozen někdo třetí. Islám zapovídá jakýkoli podvod, byť by nesl užitek pro muslimy a islám, protože nelze k užitku přijít podvodným způsobem, neboť takový užitek by byl neislámský. A podle islámu neexistuje žádná loajalita ke skupině a žádná autorita jedince, aniž by byla nadřazena jasné normě Koránu a Sunny. U etik motivovaných lidskými ideologiemi se však příslovečné nůžky mezi nimi různým způsobem rozevírají a jejich rovnováha je vždy poněkud vychýlena směrem k extrému alespoň jedné ze jmenovaných os. Mnoho náboženských etik bez kontaktu s každodenním životem přespříliš akcentuje osu svátosti a autority, dokonce i za cenu nespravedlnosti, působení škody a podvodu. Mnoho liberálních etik přehání v důrazu na péči a férovost, byť se tím dopouštějí zrady, pošlapání svátosti a subverze veřejného pořádku společnosti, ke které patří. Mnoho nacionalistů a konzervativců příliš akcentuje autoritu ke stávajícímu statu quo a loajalitu k vlastní skupině i za cenu toho, že se nezachovají fér vůči jiným a poškodí je.

V neposlední řadě je šarí’atská etika realistickou etikou lidskosti, neboť islám na nikoho neklade žádné nelidské požadavky. Nevolá po umrtvování tužeb přirozeně existujících v člověku, jen žádá, aby byly naplněny eticky přijatelným způsobem. Proto nevidí cokoli dobrého a zbožného na odpírání si fyzických slastí např. cestou celibátu a je ochotna přijmout i nemilé nutnosti, které s sebou život nese, jako je rozvod.

Nakonec, islám se vždy nejlépe šířil skrze ty nejpříkladnější a nejvyšší mravy – shovívavost, velkodušnost a promíjení.

Nutnost kultivace osobní mravnosti a důležitost morálky pro nauku víry

Všechny dobré vlastnosti jsou vrozené i získané dobrým příkladem okolí, resp. obsahují vrozenou část v různé míře danou každému člověku, kterou správná výchova dále rozvíjí, zatímco špatná umrtvuje. Všechny špatné vlastnosti mají svůj vrozený element i element získaný špatným příkladem okolí. Každému je dán určitý podíl špatnosti, který musí být správnou výchovou zkultivován, jinak bude nesprávnou výchovou rozmnožen jako otravný plevel dusící před sebou cokoli hodnotného.

Z tohoto důvodu Vznešený Alláh praví:

وَنَفْسٍ وَمَا سَوَّىٰهَا فَأَلْهَمَهَا فُجُورَهَا وَتَقْوَىٰهَا قَدْ أَفْلَحَ مَن زَكَّىٰهَا وَقَدْ خَابَ مَن دَسَّىٰهَا

Při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost a vdechl jí hříšnost i bohabojnost! Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá. (Šems: 7-10)

Člověk se rodí v přirozeném sklonu k víře, dobrotě a mravnosti, nicméně je omylnou bytostí s nutností seberozvoje a kultivace, zbavování se špatného a naplňování potenciálu toho dobrého, co v sobě má.

Pro osobní rozvoj a získání mravních ctností je však nutná přítomnost vhodné osoby učitele, šejcha, coby živého příkladu a ztělesnění mravnosti. Byť samouci dokáží nashromáždit velké množství faktů, nedokážou tato fakta ani systematicky utřídit, ani poskládat v konkrétní prakticky využitelnou odpověď a jejich otřesné chování je všem notoricky známé. Takoví islámu a jeho zvěsti daleko více škodí, nežli prospívají, protože získávají nauku, která je sama o sobě uctíváním, způsobem, který je inovací v uctívání. Proto nepřistupují k věci tím pravým a adekvátním způsobem, shodně koránské metafoře:

وَأْتُوا۟ ٱلْبُيُوتَ مِنْ أَبْوَٰبِهَا ۚ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ

Vcházejte do domů svých předními dveřmi a bojte se Boha – snad budete blažení! (Bekara: 189)

Podobně tomu nelze získávat nauku bez učení se příkladné mravnosti a bez systematičnosti. Nauka se nezískává čtením a studiem toho, co se člověku líbí a co ho zajímá. Musí se dodržet precizní plán a princip postupnosti či posloupnosti od jednoduššího ke složitějšímu, od obecnějšího ke konkrétnějšímu, od prioritnějšího po méně prioritní, jinak se v oceánu nauky ztratí a utone v něm. A vše je též nutno provázet snahou o mravní kultivaci. Naše cesta je totiž cestou sebe-očištění a sebevýchovy (arab. التسفية و التربية at-tasfíjetu we t-terbíja). Jakékoli rozpravy a učené disputace mladému adeptovi v této fázi získávání nauky nejenže neprospívají, ale naopak mu i škodí. Vedou ho k zatvrzelosti srdce, zaslepenosti, pýše a zahleděnosti do sebe sama a vlastního názoru.

Od imámů Málika, az-Zuhrího, Sufjána as-Sewrího, Ahmeda a mnoha dalších se uvádí, že se nejprve dlouhá léta učili zbožným mravům, ještě dříve, než nauce samé, shodně slovům Božím:

.إنَّما العلمُ بالتَّعلُّمِ والحِلمُ بالتَّحلُّمِ

Znalost se získává jedině učením se, stejně jako dobromyslnost a mírnost jedině snahou o to být právě takovým.5

Jakákoli rozprava či debata nezapadající do konceptu posloupnosti či postupnosti začínajícímu adeptu nauky jednoznačně škodí a neprospívá, shodně slovům Posla Božího صلى الله عليه و سلم:

!سَلُوا اللَّهَ عِلْمًا نَافِعًا وَتَعَوَّذُوا بِاللَّهِ مِنْ عِلْمٍ لَا يَنْفَعُ

Proste Alláha, aby vás obdařil užitečnou znalostí a utíkejte se k Alláhu před znalostí, ve které není užitku.6

A jak říkávali staří Arabové: „Alláh nás chraň před těmi, kteří se stali učenými a vzdělanými ještě předtím, než vyzráli a stali se také moudrými.“ A moudrý není ten, kdo rozpozná dobré od zlého, ale ten, kdo je schopen rozeznat větší ze dvou podob dobra či zla, ten, který zařazuje věci na odpovídající místo a umí uspořádat své priority.

Jak se stát morálnějším a mravnějším člověkem v pěti krocích

O důležitosti učitele jsme již hovořili. Zde navážeme několika dalšími kroky k dobré mravnosti:

  1. Zanechání společnosti zkažených ve prospěch společnosti zbožných.

Vznešený Alláh praví:

وَٱصْبِرْ نَفْسَكَ مَعَ ٱلَّذِينَ يَدْعُونَ رَبَّهُم بِٱلْغَدَوٰةِ وَٱلْعَشِىِّ يُرِيدُونَ وَجْهَهُۥ ۖ وَلَا تَعْدُ عَيْنَاكَ عَنْهُمْ تُرِيدُ زِينَةَ ٱلْحَيَوٰةِ ٱلدُّنْيَا ۖ وَلَا تُطِعْ مَنْ أَغْفَلْنَا قَلْبَهُۥ عَن ذِكْرِنَا وَٱتَّبَعَ هَوَىٰهُ وَكَانَ أَمْرُهُۥ فُرُطًا

Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! A neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf: 28)

Od Abú Hurejry رضي الله عنه se uvádí slova připisovaná Prorokovi صلى الله عليه و سلم ustavující známé pravidlo:

.المرءُ على دينِ خليلِه فلينظرِ المرءُ مَن يُخالُّ

Člověk následuje víru svého druha, proto nechť si každý dává pozor na to, s kým se druží.7

Ve známém příběhu o kajícníkovi, který zabil devětadevadesát lidí, radí vzdělaný mudrc tomuto muži, slovy Prorokovými صلى الله عليه و سلم, následující:

… اخْرُجْ مِنَ الْقَرْيَةِ الْخَبِيثَةِ الَّتِي أَنْتَ فِيهَا إِلَى الْقَرْيَةِ الصَّالِحَةِ

Odejdi ze svého zkažného města do města dobrých …8

A nikoli nadarmo říkali naši předkové, že vrána k vráně sedá, rovný sobě rovného si hledá.

Zde je nutno podotknout, že dobrá společnost, kterou máme na mysli, je taková, která se nebojí ukázat na chyby svého přítele a která je jeho věrným zrcadlem, nikoli ta, která mu pokrytecky pochlebuje. A pokud není taková k dispozici, pomůže i upřímný nepřítel, který nám dovoluje poučit se z vlastních chyb. A pokud není k mání ani ten, potom můžeme dávat dobrý pozor, co se děje okolo nás a vnímat, jak lidé vychovávají své děti a mládež, abychom u sebe hledali stejné chyby a snažili se je napravovat.

  1. Upřímné úsilí a trénink praktického prokazování ctností.

Příkladem toho je, co ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه uvádí od Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم ohledem pravdomluvnosti a lhaní:

 إِنَّ الصِّدْقَ يَهْدِي إِلَى الْبِرِّ وَإِنَّ الْبِرَّ يَهْدِي إِلَى الْجَنَّةِ وَإِنَّ الرَّجُلَ لَيَصْدُقُ حَتَّى يُكْتَبَ صِدِّيقًا وَإِنَّ الْكَذِبَ يَهْدِي إِلَى الْفُجُورِ وَإِنَّ الْفُجُورَ يَهْدِي إِلَى النَّارِ وَإِنَّ الرَّجُلَ لَيَكْذِبُ حَتَّى يُكْتَبَ كَذَّابًا. ‏

Pravdymilovnost vede k dobrotě a dobrota vede do Ráje. Věru člověk hovoří jen pravdu tak dlouho, až je zapsán jako pravdymilovný. A věru lež vede ke zkaženosti a zkaženost vede do Ohně. Člověk věru lže tak dlouho, až je zapsán jako lhář.9

A ze stejného důvodu Posel Boží صلى الله عليه و سلم v obecném smyslu vyřkl následující slova

.الْخَيْرُ عَادَةٌ وَالشَّرُّ لَجَاجَةٌ

Dobro je to, co je zvyklostí. A zlo je zatvrzelá vzpurnost.10

Člověk shodně tomu přemáhá sám sebe, aby se choval v souladu s tím, co mu velí příkaz vznešených mravních ctností a činí to tak dlouho, dokud se pro něho dané chování nestane přirozeností a zvykem, čímž daná charakterová vlastnost zcela sroste s jeho osobností.

Ibn Tejmíja pravil:

„Každý, kdo zpytuje své vlastní svědomí za hříchy, kterých se dopustil a který své hříchy nenávidí, se snaží od těchto hříchů očistit a zanechat jich kvůli Alláhu a ve výsledku dosáhne o to větší mravnosti, zbožnosti, bezúhonnosti a vznešenosti.” 11

Čím dříve se s tímto navykáváním na dobro začne, tím lépe.

Podle soudobého učence Ibnu l-‘Usejmína by toto mělo být nedílnou součástí výchovy:

„Učte své děti upřímnosti v řeči i skutcích. Když s nimi mluvíte, nikdy jim nelžete. Když jim něco slíbíte, nikdy neporušte svůj slib a vždy dodržte své závazky.“ 12

A toto odpovídá i příkladu Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, který malé děti okolo sebe už od nejútlejšího dětství vedl k mravnosti, etice a etiketě, ve věcech velikých i nepatrných, jak vypráví Omar ibn Selema رضي الله عنهما: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم mne coby malého chlapce uviděl, jak se při jídle rýpu v talíři svou rukou a řekl mi:

يَا غُلَامُ: سَمِّ اللَّهَ، وَكُلْ بِيَمِينِك، وَكُلُّ مِمَّا يَلِيك

Chlapče, prones jméno Boží, jez pravou rukou a jez, co máš před sebou.13

  1. Prosba k Alláhu a Jeho vzpomínání.

S pomocí Boží jde vše snáze a není nic, čeho pokladnice by u Alláha nebyly. Alláh hojně dává každému, co chce a není prosby, na kterou by neodpověděl na tomto či na onom světě, anebo by za ni nedal něco, co je ještě lepší. Proto nedílnou součástí snahy o zdokonalení vlastních mravů musí být vzpomínání Alláha a prosba k Němu.

Ibn Tejmíja praví:

„Hojně vzpomínat Alláha a často ho prosit je klíčem ke všem podobám dobra.” 14

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Důvod vzpomínání Alláha není jen jeho připomenutí si jazykem, nýbrž jde o připomenutí si jak jazykem, tak i srdcem. Znamená připomínat si jeho překrásné přívlastky a vznešené atributy, příkazy, zákazy a jeho slova.“ 15

Poté, co dokončili Ka’bu, prosili Ibráhím a Ismá’íl těmito slovy:

رَبَّنَا وَٱجْعَلْنَا مُسْلِمَيْنِ لَكَ وَمِن ذُرِّيَّتِنَآ أُمَّةً مُّسْلِمَةً لَّكَ

Pane náš, učiň, ať jsme do vůle Tvé odevzdáni, a učiň z potomků našich obec Tobě oddanou (Bekara: 128)

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil Alláha takto:

.اللهمَّ كما حسَّنتَ خَلقي فحسِّنْ خُلُقي

Alláhumme kemá hassinte chalkí fehassin chulukí,tj. „ó Bože, tak, jako jsi zkrášlil mé vzezření, zkrášli i mé mravy.16

Šidád ibn Aws vyprávěl, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Ó Bože, já jsem sláb, proto mne učiň silným. Jsem hrubý, proto mne učiň jemným. A jsem ubohý a lakomý, proto mne učiň ctnostným a velkodušným.17

  1. Modlitba a další podoby Alláha.

Vznešený Alláh pravil:

وَأَقِمِ ٱلصَّلَوٰةَ ۖ إِنَّ ٱلصَّلَوٰةَ تَنْهَىٰ عَنِ ٱلْفَحْشَآءِ وَٱلْمُنكَرِ

Dodržuj modlitbu, vždyť modlitba odvrací od nemravnosti a věcí zavrženíhodných! (‘Ankebút: 45)

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إِنَّ الْهَدْىَ الصَّالِحَ وَالسَّمْتَ الصَّالِحَ وَالاِقْتِصَادَ جُزْءٌ مِنْ خَمْسَةٍ وَعِشْرِينَ جُزْءًا مِنَ النُّبُوَّةِ.

Věru kdykoli se služebník postaví k modlitbě, jeho hříchy jsou umístěny na jeho hlavu a jeho ramena. Pokaždé, když se předkloní či padne na tvář, opadají z něho.18

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إنّ لله ملَكاً ينادي عندَ كلِّ صلاةٍ: يا بني آدمَ! قوموا إلى نيرانِكم التي أوقدتموها فأطفِئوها.

Věru Alláh má anděla, který při nástupu každé modlitby provolává: „Synové Adamovi! Postavte a uhaste požár, který jste sami zažehli vlastními hříchy!19

Aby měla modlitba takový efekt, musí být provedena z celého srdce, neboť „modlitba pokrytců je jen modlitbou těla, nikoli také modlitbou srdce,” jak poznamenává Ibnu l-Kajjim. 20

Podobně i zekát učí solidaritě a štědrosti, půst učí trpělivosti a soucitu a hadždž odvaze, statečnosti a vzájemnosti, jsou-li pochopeny a realizovány správně.

  1. Zříkání se tohoto světa a jeho luxusu

V autentickém hadísu od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه nalezl Omar رضي الله عنه Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم spát na hrubé pletené rákosové rohoži. Když se Prorokصلى الله عليه وسلم probudil, na jeho zádech se jasně otlačily známky hrubě spleteného rákosí. Omar k němu přiskočil a řekl: „Posle Boží, proč jsi nepoužil podušku, na které by sis omnoho lépe odpočinul?“ Prorokصلى الله عليه وسلم mu však odvětil:

ما لي ولِلدُّنيا، ما مَثَلي ومَثَلُ الدُّنيا إلّا كراكبٍ سار في يومٍ صائفٍ، فاستظلَّ تحت شجرةٍ ساعةً ثمَّ راح وتركها.

Co vlastně mám z tohoto světa, když jsem na něm jen jako poutník, který za horkého dne hledá stín stromu, pak pod ním spočine a potom ho opustí, aby pokračoval v cestě.21

Mějme na paměti, že jednoduchý a skromný život pomáhá v budování příkladného charakteru, zatímco luxus a rozkoš charakter kazí, protože svazuje srdce k něčemu, co nemá tu hodnotu, aby se za to mělo vázat.

Hátim al-Asamm v tomto kontextu pravil: „Pohlédl jsem na stvoření a shledal jsem, že každý člověk má něco, co velmi miluje, avšak když dospěje k hrobu, tak se s tím, co miluje, stejně musí rozejít. Proto jsem si nejvíce oblíbil konání dobrých činů. Protože jen ty se mnou budou moci odejít i do hrobu.22

O pevných zásadách v proměnách času a inovacích v morálce

Ve známém verši recitovaném na pátečních kázáních Vznešený Alláh praví:

إِنَّ ٱللَّـهَ يَأْمُرُ بِٱلْعَدْلِ وَٱلْإِحْسَـٰنِ وَإِيتَآئِ ذِى ٱلْقُرْبَىٰ وَيَنْهَىٰ عَنِ ٱلْفَحْشَآءِ وَٱلْمُنكَرِ وَٱلْبَغْىِ ۚ يَعِظُكُمْ لَعَلَّكُمْ تَذَكَّرُونَ

Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás – snad toho pamětliví budete. (Nahl: 90)

Není si roven člověk dobrý a člověk zkažený. Etika a morální ctnosti jsou definovány jako neměnné. Zdrojem poznání vznešených mravů je Korán, Sunna a usměrněním jejich aplikace je zdravý, šarí’atsky přijatelný obyčej (arab. العرف al-‘urf). To, co bylo považováno za etické, se změnou doby, místa a podmínek nikdy nemůže stát neetickým a naopak. Dobro zůstává dobrem, zlo zlem, jen kulisy se mění a s nimi i konkrétní realizace neměnných ctností.

Člověk nemá neomezené možnosti poznat mravnost a nemravnost. Proto základní mravy jsou rozpoznatelné i rozumem a shodnou se na nich všichni, zatímco detaily etiky musí nutně zprostředkovat zjevení, jenž rozptýlí možné nejasnosti a svým světlem pronikne přes nánosy omezené lidské subjektivity, slovy Božími:

قُل لَّا يَسْتَوِى ٱلْخَبِيثُ وَٱلطَّيِّبُ وَلَوْ أَعْجَبَكَ كَثْرَةُ ٱلْخَبِيثِ ۚ فَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ يَـٰٓأُو۟لِى ٱلْأَلْبَـٰبِ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ

Rci: „Špatné a dobré si není rovno, třebaže se ti líbí mnohé z toho, co je špatné. Bojte se Boha, lidé obdaření rozmyslem – snad budete úspěšní!“ (Máida: 100)

Úhly pohledu se sice možná mění, ale standardy, kterými se měří mravnost, zůstávají shodné.

Neznalému se může snadno stát, že upřímnost zamění za naivitu, pravdomluvnost za drzost, stud za pasivitu, odvahu za bezohlednost, štědrost za rozhazovačnost a snahu pomoci za vlezlost a strkání nosu do cizích věcí. Proto soud o etičnosti či neetičnosti nějakého jednání či o dobrotě nebo špatnosti nějakého člověka nepatří do rukou všeobecného plebiscitu, ale rozumných lidí, kteří jsou obdařeni vhledem a poznáním Zjevení a duchovní skutečnosti.

Na toto narážel i Sufján as-Sewrí, když pravil: „Když člověk zemře a potom se o něm mluví, nedívej se na chválu či hanu ze strany prostých mas, ale na to, co o něm hovoří lidé nauky a rozumem obdaření.“ 23

Etika, vznešené mravy a ctnostná morálka je tedy něco, co nám bylo od Boha věnováno jako zkouška na tomto světě, za jejíž úspěšné splnění přichází pocty na světě onom. V tomto ohledu citoval Ibnu l-Kajjim koránský verš:

لِّيَسْـَٔلَ ٱلصَّـٰدِقِينَ عَن صِدْقِهِمْ ۚ

A Bůh požádá pravdymilovné o počet z pravdomluvnosti jejich (Ahzáb: 8)

načež položil otázku:

„Pokud budou i pravdymilovní tázáni na svou pravdymilovnost, co pak teprve lháři?“24

Podstatu a opravdovost mravních ctností lze odhalit jedině tehdy, když vzniknou podmínky k tomu, aby tyto ctnosti vynikly. Pokud by všichni měli stejně, jak bychom poznali štědré od lakomých? Pokud by nikdo nelhal, jak bychom poznali, kdo je pravdomluvný? Pokud by se všichni chovali fér, jak bychom rozeznali spravedlivé od těch, kteří jimi nejsou?

Současný učenec Sálih al-Fewzán pravil:

„Jasného rozpoznání není dosaženo kromě skrze zkoušky a pohromy. Ryzí věřící při nich zůstanou neochvějní, zatímco pokrytci se začnou kolébat a zkoušku neustojí.“ 25

Právě takovou těžkou dobou je i ta naše, kdy je, stejně jako v mnoha podobných případech předtím, etika Koránu a Sunny ze strany Západu osočována z nemorálnosti například kvůli věku, ve kterém uzavřela své manželství s Poslem Božím صلى الله عليه و سلم jeho manželka ‘Áiša bint Abí Bekr رضي الله عنها, matka věřících, anebo kvůli tomu, co potkalo kmen Benú Kurejza po porážce sil, které se srotili, aby zasadili muslimské Medíně rozhodující úder, či na základě několika dalších izolovaných střípků vytržených z jejich odvěkého kontextu, zmanipulovaných a převrácených k nepoznání. Neznalému může stejně tak splynout následování Prorokovy صلى الله عليه و سلم etiky s nápodobou konkrétních jejích aplikací v jeho životě. Jenže nejde o to aplikovat Prorokův صلى الله عليه و سلم život doslova, ale o to, jak aplikovat jeho Sunnu, jeho živoucí odkaz, co nejlépe a nejuvědoměleji. Každý je ve svém činu determinován okolnostmi, Posla Božího صلى الله عليه و سلم nevyjímaje. Proto musí každý z nás co nejlépe poznat svého Proroka a pak si představit, co by asi udělal na našem místě, v našich okolnostech, které jsou neméně autentické, neméně subjektivní a jiné. A udělat to. Posel Božíصلى الله عليه و سلم, podle toho, jak ho všichni známe, by zcela jistě nepotrestal nevinného a zcela jistě by se neženil s dívkou tak mladou, že by ji svým sňatkem poškodil v jejím dalším životě.

Na druhou stranu z podobných pozic se dnes vede globální válka proti mravnosti a morálce, jejíž propagandisté se snaží převrátit ctnosti v jejich opak a namísto nich servírovat nectnosti. Namísto pravdomluvnosti nastupují politické lži a za pravdomluvnost se převléká touha urážet jiné. Cudnost je označována jako prudérnost a necudnost jako pokrokovost. Poctivost je vykreslována jako nedostatek kreativnosti a podvod je zván obchodnickým umem a úspěchem. Vybízení k dobru a odvracení od zla je vydáváno za nebezpečnou fundamentalistickou ideologii, ale její opak a nenávist vůči islámu naopak za nutnou obranu demokracie a sekulárního zřízení. Kdo za takové situace vyzývá jiné k přijetí víry v Jediného Stvořitele a poselství posledního z Božích proroků, podobá se provazochodci tančícímu nad propastí.

V těchto horkých chvílích proto pamatujme na to, že mnohdy nestačí jen šířit poselství islámu dále mezi jiné. Je třeba být sám osobním příkladem toho, co islám skutečně znamená. A že vyzývat k islámu mnohdy ze všeho nejdříve potřebují sami muslimové.

(…)

1 Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1987; Ahmed v Musnedu, hadís č. 21403 a jako hasan li-ghajrihi ho doložil Šu’ajb al-Arnáút ve svém tahkíku Ahmedova Musnedu.

2 Viz Minhádžu s-sunneti n-nebewíja, 1/349.

3 Viz Minhádžu s-sunneti n-nebewíja, 3/490.

4 Viz Fethu zi l-dželáli we l-ikrám bi-šerhi Bulúghi l-merám, 15/28.

5 Od Abu d-Dardá رضي الله عنه zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džamu l-awsat, 3/118, hadís č. 929. Zmiňuje ho také al-Buchárí ve svém Sahíhu ve zkrácené formě, před hadísem č. 68. Uvádí ho dále Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 5/198; Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 1/266; a al-Bejhekí v al-Madchalu ila s-Suneni l-kubrá, hadís č. 352.

6 Od Džábira رضي الله عنه zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3843. Jako hasan ho ocenil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3114, a v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3635.

7 Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4833; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2378; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 8398 s drobnými odchylkami. V jeho isnádu se podle Ibn ‘Adího nachází slabý vypravěč Zuhejr ibn Muhammed, avšak na platnosti slov to nic nemění, viz al-Kámilu fi d-du’afá, 3/218 a 4/178.

8 Od Abú Sa’ída رضي الله عنه zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2622. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2645.

9 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2607.

10 Od Mu’áwíji ibn Abí Sufjána رضي الله عنه zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 221. Jako sahíh ho doložil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 310.

11 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/767.

12 Viz ad-Dijáu l-lámi’, 6/96.

13 Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchádí v Sahíhu, hadís č. 5376; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2022.

14 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/661.

15 Viz al-Fewáid, str. 192.

16 Zaznamenali ho at-Tajálisí v Musnedu, hadís č. 372; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 959; a at-Taberání v ad-Du’á, hadís č. 404. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Irwáu l-ghalíl, hadís č. 74.

17 Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musennefu, hadís č. 5179.

18 Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4776; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 2698. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1671.

19 Zaznamenal at-Taberí v al-Mu’džemu l-awsat, 9/173. Jako hasan li-ghajrihi doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 358.

20 Viz Medáridžu s-sálikín, 1/354.

21 Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 2744; at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 11898; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 6352; al-Hákim v al-Mustedreku, 4/309-310; a jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 439.

22 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Muchtesaru Minhádži l-kásidín, str. 28.

23 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 7/26.

24 Viz Ighásetu l-lehfán, 1/83.

25 Viz Šerhu kitábi l-Kebáir, str. 554-555.