Uvádí se, že ke spravedlivému chalífovi a imámu této ummy, ‘Alímu ibn Abí Tálib رضي الله عنه, přistoupil jistý beduín a položil mu několik zvláštních otázek:
“Ó ‘Alí, řekni mi, co je naší povinností vykonávat a co je pro nás povinností ještě více, nežli to? Pověz mi, co je na lidech prapodivného a co je na nich ještě prapodivnější? Řekni mi, co je těžké vykonat a co je vykonat ještě těžší? A pověz mi, co je mi blízko a nadosah a co je ke mně ještě blíže?”
‘Alí mu po chvíli přemýšlení odpověděl ve verších:
فَرْضٌ عَلَى النَّاسِ أَنْ يَتُوُبوا
لَكِنَّ تَرْكَ الذُنُوبِ أَوْجَبْ
و الدهرُ في صرفهِ عجيبٌ
وَغَفْلَة ُ النَّاسِ فِيْهِ أَعْجَبْ
“Lidem je uloženo kát se,
leč zanechat hříchů větší je povinností.
Vrtochy času hodny jsou údivu,
lidská lhostejnost však větší podivností.
وَالصَّبْرُ في النَّائِبَاتِ صَعْبٌ
لَكِنَّ فَوْتَ الثَّوَابِ أَصْعَبْ
و كل ما يرتجى قريب
و الموت من كل ذاك أقرب
Těžké je v nepřízni osudu zůstat trpělivým,
promeškat odměnu však padá větší tíží.
V co člověk doufá, zdává se mu blízkým,
avšak smrt se k němu nejrychleji blíží.”
Zdroj: Díwánu ‘Alí ibni Abí Tálib, str. 16