بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Alláh Vznešený pravil:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَاءً ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ الَّذِي تَسَاءَلُونَ بِهِ وَالْأَرْحَامَ ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيبًا
“Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.” (Nisá´: 1)
Milí bratři v islámu!
Existuje jedno krátké slovo, které v sobě obsahuje hluboké významy. Okamžiky štěstí a radosti. Pocit šíře a pohody v hrudi, milosti a naplněnosti, po kterém touží každý z nás. Štěstí je jeden z pochopitelných cílů každého člověka. Všichni jsme rádi šťastní, toužíme po tom, co nás činí šťastnými a vyhýbáme se tomu, co nám přináší smutek a chmury.
Alláh ze Své Moudrosti však učinil štěstí na tomto světě neúplným a nedokonalým. Vždy k úplnému štěstí něco chybí. Vždy je prchavé a dlouho nevydrží. Ta moudrost spočívá v tom, že kdybychom měli na tomto světě schopnost být nepřetržitě šťastní a radostní, zapomněli bychom na věčné štěstí na světě onom. A také by mnozí z nás zapomněli na ty mezi námi, kteří takové štěstí neměli a zažívají smutek a nepohodlí. Proto když moudrý člověk zažije okamžik, který ho rozradostní, musí si rozpomenout také na to, kam ho tento okamžik směřuje a vede. Musí projevit svůj vděk vůči Alláhu za to, že mu tohoto okamžiku štěstí dopřál, tím, že jej bude správným způsobem uctívat. Jedním ze způsobů tohoto uctívání je též umět štěstí a radost sdílet a dopomáhat ostatním k jeho dosažení.
V jistém delším hadísu ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
وأحبُّ الأعمالِ إلى اللهِ عزَّ وجلَّ سُرُورٌ يدْخِلُهُ على مسلمٍ، أوْ يكْشِفُ عنهُ كُرْبَةً، أوْ يقْضِي عنهُ دَيْنًا، أوْ تَطْرُدُ عنهُ جُوعًا، ولأنْ أَمْشِي مع أَخٍ لي في حاجَةٍ أحبُّ إِلَيَّ من أنْ اعْتَكِفَ في هذا المسجدِ، يعني مسجدَ المدينةِ شهرًا
“… A nejoblíbenější činy u Alláha tyto: být příčinou štěstí jiného muslima, rozptýlit jeho tíseň, zaplatit za něho dluh a nasytit jeho hlad. Vyjít a pomoci některému bratrovi vyřešit jeho potřebu je mi milejší, nežli ztrávit v i’tikáfu v této mešitě – tj. mešitě Posla Božího v Medíně – celý měsíc…“1
Důvodů okamžiku radosti a štěstí na tomto světě je mnoho, některé jsou dány Božím předurčením, zatímco na jiných se člověk může svým malým dílem spolupodílet. Šťastni jsme, když nám a našim blízkým po zdravotní stránce nic nechybí či když neutrpíme újmu na majetku. Šťastné okamžiky přináší i moment uzdravení či záchrany před jistou smrtí. Rozešťastní nás, když obdržíme něco milého, co máme rádi, když se nám narodí dítě, uspějeme v něčem, do čeho vkládáme velké naděje.
Příkladem toho je, když Beráa ibn ‘Ázib رضي الله عنه vypráví o příchodu Posla Božího صلى الله عليه وسلم do Medíny: “Nikdy jsem neviděl lid Medíny radovat se něčemu tolik, jako se radovali Prorokovu صلى الله عليه وسلم příchodu.“2
Důvodem radosti je získání něčeho, po čem toužíme, jako zdroje příjmů, spojenecké podpory proti nepříteli, anebo naopak když nalezneme východisko z něčeho, co nám je nemilé, např. když opustíme nepříjemnou práci.
Radostí je mnoho druhů a typů, některé jsou v islámu povolené, některé jsou dokonce oblíbené, ale některé jsou naproti tomu zakázané.
Povolenou a zakázanou radost od sebe jasně odlišuje Všemohoucí Alláh ve Svých slovech určených modloslužebníkům:
ذَٰلِكُم بِمَا كُنتُمْ تَفْرَحُونَ فِي الْأَرْضِ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَبِمَا كُنتُمْ تَمْرَحُونَ
“Tohle je trest za to, že jste se na zemi neoprávněně radovali, i za to, že jste byli zpupní.” (Gháfir: 75)
Z těchto slov vidíme, že se lze radovat právem i neprávem.
Zakázáno je radovat se z něčeho, co Alláha hněvá a nepůsobí Jeho Spokojenost. To je radost z nevíry a jejích zločinů, ze získávání něčeho zakázaného či zakázaným způsobem, jako ve slovech Božích:
لَا تَحْسَبَنَّ الَّذِينَ يَفْرَحُونَ بِمَا أَتَوا وَّيُحِبُّونَ أَن يُحْمَدُوا بِمَا لَمْ يَفْعَلُوا فَلَا تَحْسَبَنَّهُم بِمَفَازَةٍ مِّنَ الْعَذَابِ ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
“Nedomnívej se, že ti, kdož se radují z toho, co provedli, a rádi se nechávají chválit za to, co vůbec neudělali – nedomnívej se, že tito jsou bezpečni před trestem. Pro ně je určen trest bolestný.” (Álu ‘Imrán: 188)
Jiným příkladem je škodolibost nevěřících, jíž popisuje koránský verš:
إِن تَمْسَسْكُمْ حَسَنَةٌ تَسُؤْهُمْ وَإِن تُصِبْكُمْ سَيِّئَةٌ يَفْرَحُوا بِهَا
“Když se vás dotkne něco dobrého, zarmucuje je to, ale když vás postihne neštěstí, radují se z toho.” (Álu ‘Imrán: 120)
Je jím i radost z oponování a rozporování příkazu Posla Božího صلى الله عليه وسلم a konání v přímém protikladu k jeho nařízením:
فَرِحَ الْمُخَلَّفُونَ بِمَقْعَدِهِمْ خِلَافَ رَسُولِ اللَّهِ وَكَرِهُوا أَن يُجَاهِدُوا بِأَمْوَالِهِمْ وَأَنفُسِهِمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَقَالُوا لَا تَنفِرُوا فِي الْحَرِّ ۗ قُلْ نَارُ جَهَنَّمَ أَشَدُّ حَرًّا ۚ لَّوْ كَانُوا يَفْقَهُونَ
“Ti, kdo zůstali sedět doma, se radují, že za zády posla Božího se neúčastnili boje; nelíbí se jim bojovat majetky a osobami svými na cestě Boží a říkají: “Nevydávejte se do boje ve vedru!” Rci: “V ohni pekelném bude mnohem horší vedro!” Kéž by to jen pochopili!” (Tewba: 81)
Jiným typem zakázané radosti je radost z tyranie a povyšování se nad jiné. Koránským příkladem takových je boháč Kárún:
إِنَّ قَارُونَ كَانَ مِن قَوْمِ مُوسَىٰ فَبَغَىٰ عَلَيْهِمْ ۖ وَآتَيْنَاهُ مِنَ الْكُنُوزِ مَا إِنَّ مَفَاتِحَهُ لَتَنُوءُ بِالْعُصْبَةِ أُولِي الْقُوَّةِ إِذْ قَالَ لَهُ قَوْمُهُ لَا تَفْرَحْ ۖ إِنَّ اللَّهَ لَا يُحِبُّ الْفَرِحِينَ
“Qárún byl jedním z lidu Mojžíšova, avšak vzpurně jednal s nimi, neboť jsme mu tolik pokladů dali, že klíče jeho těžké byly i pro houf lidí plných síly. A hle, pravil mu lid jeho: “Nejásej příliš, neboť Bůh nemá rád ty, kdož příliš jásají!” (Kasas: 76)
Dalším druhem radosti je ta, která není ani chvályhodná, ani odvrhovaná sama o sobě, avšak takovou se stává shodně tomu, jaký čin je její příčinou. Člověk se například raduje, že získá zaměstnání. Jde-li o islámem povolenou pracovní pozici, potom je i tato radost dovolena a naopak.
Posledním druhem radosti je ta chvályhodná. Týká se všeho, co Alláh Sám miluje, co Ho ze slov i skutků těší a raduje, ať už se jedná o věci viditelné či neviditelné. To je radost opravdových věřících a potěcha jejich srdcí, jejich vnitřní světlo a správné vedení v životě. Taková radost je jejich rájem ještě na tomto světě. Je tím, co je naplňuje ještě mnohem více, nežli následovníky tužeb raduje a těší následování jejich chtíčů a nízkých touh či honba za pozlátky vezdejšího světa. A to je to pravé štěstí, které je nakonec přivede k trvalé a věčné blaženosti na světě onom.
(…)
Muslimové, vězte, že tohoto posledního druhu radosti lze dosáhnout jen a pouze cestou poslušnosti vůči Alláhu, jenž praví:
قُلْ بِفَضْلِ اللَّهِ وَبِرَحْمَتِهِ فَبِذَٰلِكَ فَلْيَفْرَحُوا هُوَ خَيْرٌ مِّمَّا يَجْمَعُونَ
“Rci: “Nechť radují se z dobrodiní a milosrdenství Božího a z toho všeho a to lepší je než to, co shromažďují.” (Júnus: 58)
وَالَّذِينَ آتَيْنَاهُمُ الْكِتَابَ يَفْرَحُونَ بِمَا أُنزِلَ إِلَيْكَ
“Ti, jimž dali jsme Písmo, se radují z toho, co ti bylo sesláno” (Ra’d: 36)
Jednou z podob této radosti je radost z vykonaného dobrého skutku či uctívání, zejména, je-li spojen s notnou dávkou námahy, jako například půst. Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
للصّائمِ فرحتانِ: فرحةٌ حينَ يفطرُ، وفرحةٌ حينَ يَلقى ربَّهُ
“Postící se má dvě radosti. Tou první je, když přeruší půst a tou druhou je, když se setká se svým Pánem.“3
Podmínkou pocítění takové radosti je především správná věrouka, dále rozvíjení a posilování vlastní víry dobrovolnými činy a snaha svou víru ochránit před poklesnutím, způsobeným hříchy. Takovou radost člověk pocítí, když ctí Boží příkazy, když dodržuje své povinnosti a nepřekračuje limity Alláhem stanovených zákazů. Když upřednostní trvalé štěstí na onom světě před prchavými radostmi světa tohoto a když je spokojen s tím, co mu Alláh předurčil z majetku, krásy, moci, postavení či jiných věcí, které člověka na tomto světě jinak těšívají.
Alláha prosím o štěstí a radost na tomto i na onom světě. Prosím Ho o vše, co štěstí přináší. Prosím ho za ráj uvnitř našeho srdce ještě předtím, než nám umožní vstoupit do toho skutečného. Ámín!
- Zaznamenali at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 6026; Abu š-Šejch v at-Tewbíchu wet-tenbíh, hadís č. 97, s drobnými odchylkami. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 906.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4941.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7492 a toto je jeho znění; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1151.