بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
“Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!” (Áli ‘Imrán: 102)
Milí bratři!
Mezi nejdůležitější morální kvality, ke kterým islám vybízí, patří schopnost přijmout pravdu, podřídit se jí a následovat ji, ať už pochází odkudkoli a vede k jakémukoli závěru. Pro muslima je pravda nejvyšším cílem. Muslim se vždy raduje z vítězství pravdy, ať už tato pravda pochází od kohokoli.
Takový přístup k pravdě vyžaduje sebedisciplínu, odvahu, vnitřní sílu a skutečné vědomí si neustálého Božího dozoru nad námi. Člověk je ze samé své podstaty tvor chybující a nejlepší z chybujících jsou ti, kteří svou chybu uznají a navrátí se k tomu, co je správné.
Příkladem takových jsou mágové z národu Faraonova, jejichž slova zachoval Sám Alláh na věky věků v Koránu:
فَأُلْقِيَ السَّحَرَةُ سَاجِدِينَ ﴿٤٦﴾ قَالُوا آمَنَّا بِرَبِّ الْعَالَمِينَ ﴿٤٧﴾ رَبِّ مُوسَىٰ وَهَارُونَ ﴿٤٨﴾
“Na zem kouzelníci klaníce se padli, volajíce: “V Pána všech světů jsme uvěřili, v Pána Mojžíšova a Árónova.” (Šu’ará: 46-48)
K pravdě se navrátila i velmožova žena poté, co ukřivdila Júsufovi, křivě ho obvinila a způsobila jeho uvěznění. Vznešený Alláh v jejím příběhu praví:
قَالَتِ امْرَأَتُ الْعَزِيزِ الْآنَ حَصْحَصَ الْحَقُّ أَنَا رَاوَدتُّهُ عَن نَّفْسِهِ وَإِنَّهُ لَمِنَ الصَّادِقِينَ
“A žena velmožova řekla: “Nyní pravda jasně vystoupila, byla jsem to já, která jej sváděla, a on věru mezi pravdomluvné patří.” (Júsuf: 51)
Takovými byli i Júsufovi bratři. Alláh o nich říká:
قَالُوا تَاللَّهِ لَقَدْ آثَرَكَ اللَّهُ عَلَيْنَا وَإِن كُنَّا لَخَاطِئِينَ
“Pravili: “Při Bohu, Bůh ti dal vskutku přednost před námi, zatímco my byli jsme věru hříšníci!” (Júsuf: 91)
Podobně svou chybu uznal i Músá/Mojžíš, když od svého Pána žádal nesplnitelnou prosbu spatřit jej ještě na tomto světě. Alláh o tom praví:
وَلَمَّا جَاءَ مُوسَىٰ لِمِيقَاتِنَا وَكَلَّمَهُ رَبُّهُ قَالَ رَبِّ أَرِنِي أَنظُرْ إِلَيْكَ ۚ قَالَ لَن تَرَانِي وَلَٰكِنِ انظُرْ إِلَى الْجَبَلِ فَإِنِ اسْتَقَرَّ مَكَانَهُ فَسَوْفَ تَرَانِي ۚ فَلَمَّا تَجَلَّىٰ رَبُّهُ لِلْجَبَلِ جَعَلَهُ دَكًّا وَخَرَّ مُوسَىٰ صَعِقًا ۚ فَلَمَّا أَفَاقَ قَالَ سُبْحَانَكَ تُبْتُ إِلَيْكَ وَأَنَا أَوَّلُ الْمُؤْمِنِينَ
“A když přišel Mojžíš na schůzku Námi stanovenou a když s ním promluvil Pán jeho, zvolal:;, Pane můj, ukaž se mi, abych Tě mohl spatřit!” I odpověděl: “Nikdy Mne nespatříš, ale pohleď k této hoře: jestliže zůstane nehybná na místě svém, tedy Mne uvidíš!” A když pak se Pán jeho zjevil nahoře, obrátil ji v prach a Mojžíš klesl jak bleskem zasažen. A když se vzpamatoval, zvolal: “Sláva Tobě, kajícně jsem se k Tobě obrátil a nyní jsem první z věřících!” (A’ráf: 143)
Posel Boží صلى الله عليه وسلم Muhammed byl nejmravnějším synem Adamovým a dokonalým učitelem lidstva. Proto příklady i této ctnosti překypuje i jeho Sunna.
Pravdymilovná, dcera pravdymilovného, matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla: “Posel Boží صلى الله عليه وسلم vešel ke mně domů v okamžiku, kdy u mne seděla jedna židovka. Zeptala se: “Víte, že budete pokoušeni i trestem v hrobě?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم se zachvěl a řekl:
إِنَّمَا تُفْتَنُ يَهُودُ
“Tímto trestem budou pokoušeni jen židé.“
Poté uběhla jedna noc, načež mi Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
هَلْ شَعَرْتِ أَنَّهُ أُوحِيَ إِلَىَّ أَنَّكُمْ تُفْتَنُونَ فِي الْقُبُورِ
“Víš, co mi právě bylo zjeveno? Zkoušeni trestem v hrobě budete i vy!“
‘Áiša dále dodává, že “od té doby se Posel Boží صلى الله عليه وسلم už nikdy nepřestal utíkat k Alláhu před trestem v hrobě.“1
Naši zbožní předkové byli také příkladem této ctnosti. Pokud se dopustili chyby, bylo to z neznalosti a pokud by jim někdo připomenul, co je správné, bez prodlení tuto pravdu následovali.
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه spatřil na ruce Chabbába ibn Aratt رضي الله عنه zlatý prsten. Protože nosit zlato je mužům zakázáno, řekl mu: “Nenastal snad čas, abys to zahodil?” “Už mne nespatříš nosit něco takového,” odvětil mu Chabbáb a prsten ihned odhodil pryč.2
Příkladem téhož byl i Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, který poté, co vyčítal Abú Músá al-Aš’arímu رضي الله عنه, že u jeho dveří nečekal na svolení ke vstupu déle, protože slyšel slova Posla Božího صلى الله عليه وسلم:
الاِسْتِئْذَانُ ثَلاَثٌ فَإِنْ أُذِنَ لَكَ وَإِلاَّ فَارْجِعْ
“O svolení vstoupit se žádá třikrát. Pokud ho obdržíš, vstup. A pokud ne, vrať se.“3
Poté, co mu byla věc vysvětlena, Omar pravil: “Nevěděl jsem o tomto.“4
(…)
Milí bratři!
Nezbytnou součástí návratu k pravdě je i stálé vědomí vlastní neznalosti a neutuchající připravenost vždy říci: “Alláh ví nejlépe.”
Rozumný člověk nehovoří o tom, o čem neví nic, nezabředává do prázdných diskusí o tom, o čem nemá ani ponětí a navrací otázku k tomu, kdo je k jejímu zodpovězení kompetentní.
Al-Kurtubí, jeden z nejlepších vykladačů Koránu v této ummě, dokazoval, že povinností je říci: “Nevím,” protože tato slova jsou slovy zbožných, mravných a učených, slovy proroků a nestyděli se za ně i andělé, jak o nich Alláh uvádí v Koránu:
قَالُوا سُبْحَانَكَ لَا عِلْمَ لَنَا إِلَّا مَا عَلَّمْتَنَا ۖ إِنَّكَ أَنتَ الْعَلِيمُ الْحَكِيمُ
“Sláva Tobě,” řekli, “my máme vědění jen o tom, čemus nás Ty naučil, neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý!” (Bekara:32)
Vznešený Alláh také uvádí slova proroků v Soudný den:
لَا عِلْمَ لَنَا ۖ إِنَّكَ أَنتَ عَلَّامُ الْغُيُوبِ
“Nemáme o tom vědomosti žádné, Tys věru ten, jenž sám zná nepoznatelné.” (Máida: 109)
Músá/Mojžíš ve stejném smyslu pravil v debatě s faraonem:
قَالَ عِلْمُهَا عِندَ رَبِّي فِي كِتَابٍ ۖ لَّا يَضِلُّ رَبِّي وَلَا يَنسَى
“Znalost toho je u Pána mého v Knize a Pán můj se nemýlí ani nezapomíná.” (TáHá: 52)
Posel Boží صلى الله عليه وسلم stejnými slovy odpověděl ohledem přesného času nastoupení Hodiny:
قُلْ إِنَّمَا عِلْمُهَا عِندَ اللَّهِ ۚ وَمَا يُدْرِيكَ لَعَلَّ السَّاعَةَ تَكُونُ قَرِيبًا
“Vědění o ní je jedině u Boha. A co ty vůbec víš? Možná že Hodina už je blízká!” (Ahzáb: 61)
Hovořit o tom, o čem nemáme ponětí, by bylo braním si na sebe něčeho, co nám nepřísluší, což je odsuzeno slovy Božími:
وَمَا أَنَا مِنَ الْمُتَكَلِّفِينَ
“A nejsem z těch, kdož na sebe si berou, co nepřísluší jim.” (Sád: 86)
Prosím Vznešeného Alláha, aby nám ukázal pravdu jako pravdu, abychom ji následovali, lež jako lež, abychom se jí vyhli, aby nám dal sílu uznat vlastní chybu a odvahu změnit své chybné smýšlení ve prospěch pravdy. Ó Bože, nedej, abychom byli zkoušeni zničujícími dohady o tom, o čem nemáme ani ponětí. Ámín!