Vznikli snad z ničeho, anebo stvořili sami sebe?

green grass field near lake and mountains during daytime

Muhammed ibn Džubejr, člověk z druhé generace muslimů, tzv. následovníků (arab. التابعون at-tábi’ún), syn Prorokova společníka, vypráví od svého otce Džubejra ibn Mut’ima رضي الله عنه: “Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم jak během modlitby po západu slunce (arab. صلاة المغرب salátu l-maghrib) recituje súru at-Túr. Mé srdce radostí skoro vyskočilo ze hrudi a vzlétlo k nebesům, když Posel Boží صلى الله عليه وسلم dospěl až k veršům:

أَمْ خُلِقُوا مِنْ غَيْرِ شَيْءٍ أَمْ هُمُ الْخَالِقُونَ ‎﴿٣٥﴾‏ أَمْ خَلَقُوا السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضَ ۚ بَل لَّا يُوقِنُونَ ‎﴿٣٦﴾‏

Cožpak z nicoty byli stvořeni, či sami jsou si stvořiteli, anebo snad stvořili nebesa i zemi? Ne, oni nejsou přesvědčeni!” (Túr: 35-36)

Abú Sulejmán al-Chattábí vysvětluje Džubejrovy pocity při poslechu těchto slov Božích takto: “Citované verše, které slyšel, na něm zanechaly tak hluboký a tak trvalý dojem proto, že dokázal správně pochopit jejich význam a poznal v nich nejjemnější nuance jasných důkazů, které tyto verše obsahují. Pronikavostí vlastního intelektu je dokázal obsáhnout a ostrostí svého úsudku je byl s to správně pochopit.1

Dnes žijeme v době, kdy jsme mnohdy pokoušeni nejistotou, když jsme konfrontováni s podrobnými, vědecky se tvářícími konstrukcemi a teoriemi o tom, jak vznikl svět jako celek, jakož i konkrétně člověk, který ho obývá. Všem jim je společné mechanické a materialistické pojetí člověka, přírody i vesmíru. Takové, které se obejde bez Boha – Stvořitele a které ho přímo odhazuje jako nepotřebný fetiš na smetiště dějin.

Tyto teorie jsou v přímém rozporu s učením nejen islámu, ale také všech ostatních zjevených náboženství. Zapomínáme na to a ztrácíme v té chvíli schopnost prohlédnout jejich očividný blud a vratkost jejich základní logiky. A právě tato základní logika je skryta v citovaných verších, které tolik jímaly Džubejrovo srdce.

Tvrdí-li někdo, že člověk, příroda a vesmír nemá božského stvořitele, jediný nezbytný důsledek takové teorie je vždy jedno z dvojího:

  1. Vše, co existuje, vzešlo z nicoty.
  2. Vše, co existuje, je samo sobě stvořitelem.

Oba tyto závěry jsou logicky, dle zdravého selského rozumu, nesmyslné – nic se nemůže stát “něčím” samo od sebe bez prvotního impulsu a něco, co vzniklo, nemůže být samo o sobě příčinou svého vzniku, protože v té době to ještě neexistovalo. Popřel by se tím rozdíl mezi příčinou a následkem a v absurditu by byl přiveden pojem “vznikání.” Navíc z reálného poznání stavu věci dobře víme – a na tom se shodnou teisté i ateisté – že bývaly doby, kdy ani člověk, ani příroda, ba ani vesmír neexistovaly.

A proto je stejně tak nesmyslná i původní premisa, která k nim vede – tedy ta, že stvořené nemá Stvořitele.

A proto je třetí možností do počtu už jen výsměch a ironie:

أَمْ خَلَقُوا السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضَ ۚ

Anebo snad stvořili nebesa i zemi?” (Túr: 36)

Tvrdí snad, že jsou oni stvořiteli všeho? Že byli při tom? Odkud potom berou tu jistotu říkat, že to bylo tak, jak říkají a nikoli jinak?

Vznešený Alláh na jiném místě ve stejném duchu říká:

مَّا أَشْهَدتُّهُمْ خَلْقَ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَلَا خَلْقَ أَنفُسِهِمْ

Já neučinil jsem je svědky stvoření nebes a země ani jejich vlastního stvoření!” (Kehf: 51)

Blaho tomu, kdo slyší tato slova a ve svém srdci cítí to, co cítil i Džábir. A běda tomu, kdo se od nich odvrací, zacpává si před nimi uši, anebo se jim pokouší dokonce odporovat či přímo vysmívat!

  1. Zaznamenal al-Bejhekí v al-Asmáu wa s-sifát, 2/374.