Vznešený Alláh praví:
مَّن ذَا الَّذِي يُقْرِضُ اللَّهَ قَرْضًا حَسَنًا فَيُضَاعِفَهُ لَهُ أَضْعَافًا كَثِيرَةً
“Kdokoliv dá Alláhovi půjčku výhodnou, tomu bude vrácena mnohonásobně. ” (Bekara: 245).
Na letišti v Džiddě čekal skromný poutník jménem Sa’id spolu s ostatními poutníky ze své země. Čekali na zpáteční let domů poté, co úspěšně vykonali všechny obřady hadždže.
Jeden z mužů, kteří s ním čekali, mu řekl: „Pracuji jako podnikatel. Alláh mě zahrnul velkým dobrodiním, neboť tento rok jsem se podesáté mohl vydat na hadždž. “
„Nechť Alláh přijme tvou pouť, tvůj běh mezi pahorky Safá a Merwa a ať ti odpustí tvé hříchy, ” popřál bohatému podnikateli Sa’id.
„Nám všem.” Řekl s úsměvem ten movitý muž a zeptal se: „A ty jsi už byl dříve na hadždži?”
Sa’id po chvíli váhání řekl: „Při Alláhu, bratře, to je dlouhá historie, kterou tě nechci zatěžovat. “
„Při Alláhovi, řekni mi o tom! I tak neděláme nic jiného, jen tu čekáme,” zasmál se podnikatel.
Sa’id se pousmál a začal vyprávět:
„Ano, čekání – a to je to, čím můj příběh začíná. Dlouhé roky jsem čekal, abych se mohl vůbec vypravit na pouť. Po 30 letech práce fyzioterapeuta ve specializované nemocnici jsem si byl schopen zajistit prostředky na cestu. V ten samý den, kdy jsem si chtěl peníze vybrat a vydat se na pouť, jsem prošel kolem matky jednoho z pacientů, které jsem léčil.
Žena, jejíž syn byl paralyzován a upoután na invalidní vozíček, mi ustaraně řekla:Popros za nás, bratře Sa’ide, neboť toto je naše poslední návštěva v nemocnici.”
Podivil jsem se jejím slovům a pomyslel jsem si, že asi není spokojena s mojí léčbou jejího syna a chce ho přesunout do jiné léčebny.
Ale ona řekla: “Ne, bratře, Alláh je Svědkem, že ses o mého syna staral lépe, než by se o něj staral jeho vlastní otec a tvá léčba mu velmi pomohla poté, co jsme již ztratili veškerou naději.” dořekla a smutná odešla.”
Muž, který Sa’ida poslouchal, se podivil a přerušil ho: „To je zvláštní. Když byla s tvou léčbou jejího syna spokojená a jeho stav se zlepšil, proč ti ho tam nenechala, abys v jeho léčbě pokračoval?”
Sa’id mu odpověděl: „Také jsem si to myslel. Nedalo mi to, tak jsem zašel za vedením nemocnice, kde mi bylo řečeno, že otec chlapce přišel o zaměstnání a nemůže jeho léčbu už dále hradit.”
Bohatý poutník velmi zesmutněl a řekl: „Není síly ani moci kromě u Alláha! Chudák ta paní. A jak to zaplatila?”
Sa’id řekl: „Šel jsem za ředitelem a poprosil jsem ho, aby pokračoval v léčbě nadále na účet nemocnice, což však on rezolutně odmítl a řekl mi: “My jsme soukromá klinika a žádná charita.” Vyšel jsem smutný od ředitele a šel jsem rovnou této ženě. Vložil jsem ruku do kapsy, ve kterém jsem měl peníze, pozvedl jsem hlavu k nebesům a prosil svého Pána slovy: “Ó Alláhu, ty znáš všechna zákoutí mé duše. Víš, že mi nic není dražší než pouť k Tvému Domu a než návštěva mešity tvého Proroka. Ty Sám nejlépe víš, že o tohle jsem se snažil celý svůj život a protože jsem pomohl této chudé ženě a jejímu synovi, nepřipravíš mě o Svou přízeň.”
„Zašel jsem za účetním,” pokračoval Sa’id, „a dal jsem mu všechno, co jsem měl. Vyšlo to na chlapcovu léčbu na 6 měsíců dopředu a vzkázal jsem té paní přes účetního, že naše léčebna má pro podobné případy vyhrazenou zvláštní část svého rozpočtu.”
Oči bohatého muže, který Sa’ida poslouchal, se zalily slzami. Řekl: „Ať tě za to a tomu podobné Alláh odmění. Ale pověz mi, když si všechny peníze, které si měl, věnoval na léčbu toho chlapce, jak ses pak nakonec dostal na hadždž?”
Sa’íd odpověděl: „Toho dne jsem se vrátil domů smutný, protože jsem přišel o svou životní příležitost jít na pouť, ale zároveň jsem byl z celého srdce šťastný, že jsem zbavil starostí tuto ženu a jejího syna. Když jsem tu noc spal, po tvářích mi tekly slzy. Ve snu jsem viděl, jak obcházím kolem Ka’by, lidé mě zdraví a říkají mi: “Nechť Alláh přijme tvou pouť, hadži Sa’íde, provedl si pouť na nebi ještě předtím, než si ji vykonal na zemi. Popros za nás, ó hadži Sa’íde. ,Probudil jsem se ze spánku a byl jsem nevýslovně šťastný. Chvála Alláhu. Ať je, jak je, byl jsem spokojený s tím, co se právě stalo. Když jsem však ráno vstal z postele, zazvonil mi telefon. Na druhém konci se ozval ředitel naší léčebny, který mi řekl: “Majitel naší soukromé kliniky chce jít letos na hadždž, ale nemůže jít bez doprovodu svého fyzioterapeuta. Jeho manželka však bude za několik dní rodit a tak chce fyzioterapeut zůstat u ní. Nemohl bys ho zastoupit a jít s majitelem kliniky na hadždž ty?” Z díku k Alláhu jsem padl na tvář. Jak vidíš, Alláh mě obdařil možností jít na hadždž, aniž jsem musel cokoli zaplatit. Chvála Alláhovi, který poctil prostého člověka takovým darem!”
Sa’id pokračoval dále: „Majitel naší kliniky byl spokojen s asistenční službou, kterou jsem mu poskytl a já jsem mu vyprávěl příběh o chudé ženě a jejímu synovi, který se v naší léčebně udál. Když to slyšel, přikázal, aby byla léčba jejího syna hrazena na jeho osobní náklady a zároveň přikázal, aby v nemocnici zřídili speciální fond pro léčbu chudobných. Ba co víc, zaměstnal otce chlapce, který předtím přišel o práci, v jedné ze svých firem. A navíc mi vrátil mé peníze, které jsem předtím daroval na léčbu toho kluka. Vidíš tu obrovskou přízeň mého Pána?”
Bohatý podnikatel vstal, políbil Sa’ída na čelo a řekl: “Při Alláhu, já jsem byl na hadždži desetkrát, ale nyní se cítím zahanben, neboť vím, jak je to málo v porovnání s tím, jaký hadždž jsi vykonal ty. Po každém hadždži jsem si říkal, jak se moje postavení u Alláha zvýšilo. Nyní však vím, že tvůj hadždž je tisíckrát hodnotnější než můj. Já jsem k Domu Božímu pouze přišel, ale ty jsi k němu byl pozván!”
Alláh je Největší! Alláh je Největší!