Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu i jeho rodu.
Dále, vyzývání k Alláhu je cestou Proroků, postupováním shodně krokům spravedlivých a zbožných a stezkou Božích věrozvěstů. Je to cesta, kterou se ubíral i Posel Boží Muhammed صلى الله عليه وسلم. Vznešený Alláh praví:
قُلْ هَٰذِهِ سَبِيلِي أَدْعُو إِلَى اللَّهِ ۚ عَلَىٰ بَصِيرَةٍ أَنَا وَمَنِ اتَّبَعَنِي ۖ وَسُبْحَانَ اللَّهِ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُشْرِكِينَ
“Rci: “Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!” (Júsuf: 108)
Kdo se po této cestě ubírá, kdo následuje tyto jejich kroky, ten se ocitne mezi následovníky Posla Božího صلى الله عليه وسلم a ostatních proroků. Takový člověk musí být popisován vlastnostmi vnitřní integrity a vnější ryzosti. K nejvýznamnějším aspektům jeho morálky a charakteru pak patří následujících sedm vlastností:
1. Naprostá upřímnost jeho úmyslů
První charakterovou vlastností každého, kdo jiné vyzývá na cestu Boží, je naprostá upřímnost jeho úmyslů, které musí být zasvěceny výhradně, pouze a jedině Vznešenému Alláhu a nikomu jinému:
قُلِ اللَّهَ أَعْبُدُ مُخْلِصًا لَّهُ دِينِي ﴿١٤﴾ فَاعْبُدُوا مَا شِئْتُم مِّن دُونِهِ ۗ قُلْ إِنَّ الْخَاسِرِينَ الَّذِينَ خَسِرُوا أَنفُسَهُمْ وَأَهْلِيهِمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ۗ أَلَا ذَٰلِكَ هُوَ الْخُسْرَانُ الْمُبِينُ
“Rci: “Boha budu uctívat, upřímně mu zasvěcuje víru svou. A vy nevěřící si tedy uctívejte, koho chcete, místo Boha!” Rci: “Věru prodělají v den zmrtvýchvstání ti, kdož ztrátu sami sobě a rodinám svým způsobili! Což to opravdu není ztráta zjevná?” (Zumer: 14-15)
Vznešený Alláh taktéž praví:
قُلْ إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ مِّثْلُكُمْ يُوحَىٰ إِلَيَّ أَنَّمَا إِلَٰهُكُمْ إِلَٰهٌ وَاحِدٌ ۖ فَمَن كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلًا صَالِحًا وَلَا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
“Rci: “Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!” (Kehf: 110)
Od Omara ibnu l-Chattába se uvádí, že řekl: “Slyšel jsem Posla Božího říci:
إنَّما الأعْمالُ بالنِّيّاتِ، وإنَّما لِكُلِّ امْرِئٍ ما نَوى، فمَن كانَتْ هِجْرَتُهُ إلى دُنْيا يُصِيبُها، أوْ إلى امْرَأَةٍ يَنْكِحُها، فَهِجْرَتُهُ إلى ما هاجَرَ إلَيْهِ.
“Činy jsou pouze podle úmyslu a každému člověku se dostane toho, co zamýšlel. Proto kdokoli vykonal hidžru, aby získal dobro tohoto světa anebo ženu, s níž se pak ožení, toho hidžra je kvůli tomu, proč byla vykonána.“1
2. Spolehlivá znalost toho, k čemu vyzývá
Druhou nezbytnou charakteristikou každého, kdo se snaží šířit osvětu o cestě Boží musí být jistá a spolehlivá znalost toho, k čemu vyzývá.
Toto je patrné již v koránských verších v úvodu tohoto pojednání:
قُلْ هَٰذِهِ سَبِيلِي أَدْعُو إِلَى اللَّهِ ۚ عَلَىٰ بَصِيرَةٍ أَنَا وَمَنِ اتَّبَعَنِي ۖ وَسُبْحَانَ اللَّهِ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُشْرِكِينَ
“Rci: “Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!” (Júsuf: 108)
Důkaz je ve slovech عَلَىٰ بَصِيرَةٍ ‘alá basíratin, tj. očividným důkazem.
3. Moudrost při procesu vyzývání k cestě Boží
Kdo jiné vyzývá k následování Boží cesty, si v této své činnosti musí počínat moudře. Moudrost znamená využití těch nejautoritativnějších, nejautentičtějších a nejpřesvědčivějších důkazů, využití nejelegantnějšího a nejkultivovanějšího způsobu řeči a také nejpříkladnějšího, nejslušnějšího, nejzdvořilejšího a nejohleduplnějšího chování ke všem ostatním.2
4. Jemnost a ohleduplnost
Čtvrtou nezbytnou vlastností každého, kdo zamýšlí působit v islámské osvětě je ohleduplnost, jemnost, laskavost a vstřícnost. Snaha chápat a vcítit se do toho, k němuž se promlouvá. Toto bylo přikázáno dokonce i v případě toho největšího tyrana a zlovolníka, když Alláh přikázal Músá/Mojžíšovi a Hárúnovi/Áronovi, mír s nimi oběma, aby se vlídným a shovívavým slovem obrátili k faraonovi:
اذْهَبَا إِلَىٰ فِرْعَوْنَ إِنَّهُ طَغَىٰ ﴿٤٣﴾ فَقُولَا لَهُ قَوْلًا لَّيِّنًا لَّعَلَّهُ يَتَذَكَّرُ أَوْ يَخْشَىٰ
“A k Faraónovi, jenž vzpurně si počíná, oba se vydejte a řečí mírnou k němu promluvte, snad vzpamatuje se či zalekne.” (TáHá: 43-44)
Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم Alláh v tomto duchu zjevil:
فَبِمَا رَحْمَةٍ مِّنَ اللَّهِ لِنتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ الْقَلْبِ لَانفَضُّوا مِنْ حَوْلِكَ ۖ فَاعْفُ عَنْهُمْ وَاسْتَغْفِرْ لَهُمْ وَشَاوِرْهُمْ فِي الْأَمْرِ ۖ فَإِذَا عَزَمْتَ فَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّهِ ۚ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُتَوَكِّلِينَ
“Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění a poraď se s nimi v každé záležitosti. A až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož na Něj se spoléhají.” (Áli ‘Imrán: 159)
Posel Boží صلى الله عليه وسلم radil své manželce, matce věřících ‘Áiši:
فَإِنَّ الرِّفْقَ لَمْ يَكُنْ فِي شَىْءٍ قَطُّ إِلاَّ زَانَهُ وَلاَ نُزِعَ مِنْ شَىْءٍ قَطُّ إِلاَّ شَانَهُ
“Není ničeho, do čeho by se vloudila jemnost, aniž by tu věc nezkrášlila. A není ničeho, do čeho by se vloudila hrubost, aniž by danou věc nezošklivila.” 3
5. Soulad mezi slovem a činem
Pátým nezbytným charakterovým předpokladem každého, kdo vyzývá k islámu, je soulad mezi tím, co hlásá a tím, co koná.
Vznešený Alláh napomíná ty, jejichž činy nenásledují to, co hlásají ve svých slovech:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لِمَ تَقُولُونَ مَا لَا تَفْعَلُونَ ﴿٢﴾ كَبُرَ مَقْتًا عِندَ اللَّهِ أَن تَقُولُوا مَا لَا تَفْعَلُونَ
“Vy, kteří věříte! Proč říkáte to, co nečiníte? Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte!” (Saff: 2-3)
Také říká:
أَتَأْمُرُونَ النَّاسَ بِالْبِرِّ وَتَنسَوْنَ أَنفُسَكُمْ وَأَنتُمْ تَتْلُونَ الْكِتَابَ ۚ أَفَلَا تَعْقِلُونَ
“Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte, ačkoliv Písmo odříkáváte? Což tomu neporozumíte?” (Bekara: 44)
Alláh v příběhu o proroku Šu’ajbovi, mír s ním, zmiňuje, že svým lidem řekl:
قَالَ يَا قَوْمِ أَرَأَيْتُمْ إِن كُنتُ عَلَىٰ بَيِّنَةٍ مِّن رَّبِّي وَرَزَقَنِي مِنْهُ رِزْقًا حَسَنًا ۚ وَمَا أُرِيدُ أَنْ أُخَالِفَكُمْ إِلَىٰ مَا أَنْهَاكُمْ عَنْهُ ۚ إِنْ أُرِيدُ إِلَّا الْإِصْلَاحَ مَا اسْتَطَعْتُ ۚ وَمَا تَوْفِيقِي إِلَّا بِاللَّهِ ۚ عَلَيْهِ تَوَكَّلْتُ وَإِلَيْهِ أُنِيبُ
“I pravil Šu´ajb: “Lide můj, což nevidíte, že mám jasný důkaz od Pána svého a že mi uštědřil od Sebe obživu překrásnou? Já nechci se s vámi příti o to, co vám zakazuji, já pouze chci, abyste se polepšili, pokud jsem toho schopen, a úspěch můj jen od Boha závisí, na Něj se spoléhám a k Němu se kajícně obracím.” (Húd: 88)
6. Pokora a skromnost
Šestou nezbytnou vlastností každého, kdo vyzývá k islámu, je jeho pokora a skromnost. Právě díky tomu, že jeho vystupování je jednoduché a že se nad nikoho nepovyšuje, bývá výzva takového člověka ostatními lidmi přijata.
Vznešený Alláh praví ve výše citovaném verši:
فَاعْفُ عَنْهُمْ وَاسْتَغْفِرْ لَهُمْ وَشَاوِرْهُمْ فِي الْأَمْرِ ۖ فَإِذَا عَزَمْتَ فَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّهِ ۚ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُتَوَكِّلِينَ
“Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění a poraď se s nimi v každé záležitosti. A až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož na Něj se spoléhají.” (Áli ‘Imrán: 159)
7. Trpělivost, vytrvalost a neochvějnost
Poslední nezbytnou vlastností každého vyzyvatele k islámu je jeho trpělivost, vytrvalost a neochvějnost. Schopnost snášet nepohodlí a ústrky ze strany jiných za to, k čemu vyzývá, v co věří a co zastává.
Vznešený Alláh praví:
وَالْعَصْرِ ﴿١﴾ إِنَّ الْإِنسَانَ لَفِي خُسْرٍ ﴿٢﴾ إِلَّا الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ وَتَوَاصَوْا بِالْحَقِّ وَتَوَاصَوْا بِالصَّبْرِ ﴿٣﴾
“Při času odpoledním! Věru že člověk spěje v záhubu! Kromě těch, kdož uvěřili a zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a neochvějnosti nabádali.” (‘Asr: 1-3)
Sálih ibn Se’d as-Suhajmí ve vysvětlení této súry poznamenává:
“Vznešený Alláh má nárok přísahat při čemkolichce, tedy i při času. Tím se liší od stvoření. Božím stvořením není dovoleno přísahat při čemkoli jiném, nežli pouze při Bohu Vznešeném, či při některém z Jeho atributů. Odpovědí na tuto přísahu je: “věru člověk spěje v záhubu.” Určitý člen při podstatném jménu “člověk” zde znamená úplné zahrnutí, tj. do záhuby spějí všichni lidé, kromě těch jmenovaných ve výjimce. A ti se vyznačují čtyřmi dále vyjmenovanými rysy.”4
Závěrem
Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اصْبِرُوا وَصَابِرُوا وَرَابِطُوا وَاتَّقُوا اللَّهَ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
“Vy, kteří věříte! Buďte neochvějní a povzbuzujte se k neochvějnosti! Buďte pevní a bojte se Boha – snad budete blažení!” (Áli ‘Imrán: 200)
Sálih ibn Se’d as-Suhajmí se dále zamýšlí nad čtyřmi charakteristikami, které brání ztrátě a záhubě, jež uvádí súra al-‘Asr,5 dle níž dojdou újmy úplně všichni, kromě:
إِلَّا الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ وَتَوَاصَوْا بِالْحَقِّ وَتَوَاصَوْا بِالصَّبْرِ
“Kromě těch, kdož uvěřili a zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a neochvějnosti nabádali.” (‘Asr: 1-3)
Těmito čtyřmi charakteristikami, jež člověka vymaňují ze ztráty a záhuby, jsou:
Víra (arab. الإيمان al-ímán).
Není pochyb o tom, že tato víra musí být zbudována na znalostech. A tyto znalosti vyžadují přijetí Alláha Vznešeného se všemi Jeho atributy, uznání Posla Božího صلى الله عليه وسلم , přijetí náboženství islámu a jeho důkazů. Každý čin musí následovat tuto znalost, ať už se jedná o slovo, přesvědčení, či fyzický skutek. Vznešený Alláh praví:
فَاعْلَمْ أَنَّهُ لَا إِلَٰهَ إِلَّا اللَّهُ وَاسْتَغْفِرْ لِذَنبِكَ
“Věz tedy, že není božstva kromě Boha, a pros za odpuštění vin svých.” (Muhammed: 19)
Imám al-Buchárí nadepsal ve svém Sahíhu jednu kapitolu, která toto ilustruje. Nazval ji “Znalost předchází výrok i čin.”6
Zbožný čin (arab. العمل الصالح al-‘amelu s-sálih)
Sama znalost bez činů podle ní je jako tělo bez duše. Není v ní pražádného užitku, naopak, stává se toliko argumentem a důkazem v neprospěch svého nositele, protože Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لِمَ تَقُولُونَ مَا لَا تَفْعَلُونَ ﴿٢﴾ كَبُرَ مَقْتًا عِندَ اللَّهِ أَن تَقُولُوا مَا لَا تَفْعَلُونَ
“Vy, kteří věříte! Proč říkáte to, co nečiníte? Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte!” (Saff: 2-3)
Žádný čin pak nemůže být správný, dokud není konán čistě a výhradně jen pro Alláha a dokud není v souladu s Jeho zjeveným Zákonem.
Pravda (arab. الحق al-hakk)
Vybízení k pravdě odkazuje právě na vyzývání k Alláhu shodně znalosti, moudrosti a cestou vlídného slova, jak Alláh popisuje ve Svých slovech:
قُلْ هَٰذِهِ سَبِيلِي أَدْعُو إِلَى اللَّهِ ۚ عَلَىٰ بَصِيرَةٍ أَنَا وَمَنِ اتَّبَعَنِي ۖ وَسُبْحَانَ اللَّهِ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُشْرِكِينَ
“Rci: “Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!” (Júsuf: 108)
Neochvějnost (arab. الصبر as-sabr)
Kdo vyzývá ostatní k přijetí pravdy, kdo je vede k Jedinému Alláhu, ten se musí nevyhnutelně vyzbrojit trpělivostí, neochvějností a výdrží. Musí počítat s těžkostmi, které na této cestě zakusí, když bude lidi vyzývat k víře a bude je učit. Musí následovat cestu poslů a proroků, být co nejvíce trpělivý, dokud svou výzvu ostatním nedoručí. Musí vydržet všechnu nevoli a těžkosti, které s sebou tento úkol nese.
Toto je skutečný výjev objasňující to, co je pro muslima nezbytné ze znalostí a jejich praktické aplikace tak, aby byly realizovány v souladu s tím, co těší Vznešeného Alláha.
Imám aš-Šáfi’í ohledně súry al-‘Asr poznamenal: “Pokud by Alláh neseslal žádný jiný důkaz Svým stvořením, nežli jen tuto súru, ona by jim i přesto jako důkaz stačila.“7
Mír a požehnání Boží Poslu a služebníku Božímu Muhammedovi, jeho rodinou a jeho společníky.
Autor: Ahmed ibn Jahjá an-Nedžmí, muftí Džízánu, KSA
Zdroj: Silsiletu Fethu Rabbi l-Wedúd lil-fetáwá we r-rasáili wa r-rudúd, www.sahab.net
Překlad: Alí Větrovec
- Zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1 a toto je jeho verze; dále Muslim v Sahíhu, hadís č. 1908; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2201; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1648; a an-Nesáí v Sunenu, 1/59-60, jakož i mnozí další.
- Všimněte si, jak od sebe šejch oddělil znalost a moudrost. Znalost je faktickou, encyklopedickou znalostí textů Zjevení či pravidel, pouček a směrnic či zákonů víry. Moudrost je schopnost vybrat z nashromážděných znalostí a dovedností to nejpodstatnější, dovednost spustit naučený předpis a aplikovat ho na konkrétní situaci z praxe, orientace v tom, co je prioritní, využití co nejlepších řečnických dovedností a aplikace ušlechtilých mravů a nejvyšších etických standardů při jednání s ostatními. Skutečný vyzyvatel k islámu musí zákonitě disponovat oběma, aby jeho vyzývání splnilo a dodrželo islámem požadovanou úroveň a aby v neposlední řadě bylo rovněž efektivní. V dnešní době se mezi muslimy – a o to více mezi muslimy v Evropě – setkáváme s jevem, kdy jedna či druhá z těchto dvou klíčových komponent chybí. Tak se objevují dvě skupiny těch, kteří si nepravdivě nárokují proces vyzývání k islámu: 1. Skvělí řečníci, působiví intelektuálové, líbiví a uhlazení vyzyvatelé k něčemu jinému, než je pravý a skutečný islám. Pro moudrost obětují pevné zásady své víry a vytváří neuspokojivou náhražku, nechávaje se ovlivnit inovací, bludy a současnými ideologickými tendencemi Západu. A co je mimo pravdu, nežli pouze lež. Takoví neví, na kterém místě sedí, snaží se podbízet a nemají smysl pro loajalitu k islámu a k muslimské ummě. Vytvářejí interpretaci islámu na cizí objednávku. 2. Neotesaní a hrubí obhájci skutečného islámu. Takoví možná mají znalost základních textů a pravidel své víry, ale nemají potřebnou moudrost a chybí jim nezbytné kultivované vystupování. Svými projevy a výstupy ostatní od pravdy pouze odhánějí. Chybí jim dovednosti potřebné k tomu, jak předpis, který pochopili a jemuž se naučili, realizovat v praxi, aplikovat v konkrétní situaci a spustit na konkrétní lidi Pozn. překladu.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2478, jako sahíh ho ve své korekci ocenil al-Albání; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 550.
- Viz Muzekkiratun fil-‘akída, str. 57.
- Viz Muzekkiratun fil-‘akída, str. 57-58.
- Viz Sahíhu l-Buchárí, 1/159.
- Zaznamenal Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 8/500.