‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه jednou v Medíně procházel okolo al-Hasana al-Basrího, který byl v té době ještě mladíkem. Mladý al-Hasan seděl uprostřed hloučku lidí a přednášel jim o islámu.
‘Alí se ho rozhodl tohoto mladíka vyzkoušet, zda jeho znalosti odpovídají tomu, aby mohl o islámu přednášet jiným, a proto se ho zeptal: „Co je nosným pilířem celého náboženství?“
Al-Hasan mu odpověděl: „Zbožná obezřetnost (arab. الورع al-wara’), nutící odvrhnout cokoli zakázaného.“
„A ji nejvíce a nejdůkladněji kazí?“ zeptal se dále ‘Alí.
„Chtivá žádostivost,“ odpověděl al-Hasan.
Na to mu ‘Alí pochvalně svolil: „Nyní už si můžeš hovořit a přednášet, jak jen chceš.“1
Velká většina učenců hadísu smýšlí, že al-Hasan sice bezprostředně od ‘Alího nevypráví žádná podání hadísů a není jeho přímým učedníkem, nicméně je dobře doloženo, že oba žili ve stejné době a skutečně se setkávali předtím, než ‘Alí opustil Medínu. Odlišného názoru je Dželáluddín as-Sujútí, který smýšlí, že al-Hasan se u ‘Alího skutečně učil hadísům a vypráví je od něho.2
Abu l-Hasan ‘Alí al-Máwerdí k tomuto podání poskytl tento komentář:
„Když panovník shledá, že se někdo připisuje nauce a nepatří k učencům, a tato osoba přednáší lidem, ať už vyučuje právní vědu anebo káže, má ho vyzkoušet. To proto, aby nebyl prostý lid uveden v omyl jeho špatným výkladem víry či pozměňováním odpovědí. Dotyčný má být učiněn odstrašujícím příkladem pro všechny, kteří by se rádi pasovali do podobné úlohy, a má mu být zamezeno ve výkonu takové činnosti. To je jasná věc, protože se tak brání nebezpečí přivádění lidí v omyl. (…)
Kdyby tomu tak nebylo, objevili by se ti, co se falešně připisují nauce a nemohla by jim být učiněna přítrž. Vnesli by do náboženství inovace, zneplatnili by konsenzus učenců, rozporovali by jasně dané texty, vyvraceli by stanoviska skutečných učenců v jejich době. Proto musí vládcové kárat takové a vyplísnit jim, dokud toho nezanechají a neučiní pokání. A pokud tak neučiní, je na vládcích vykázat je do patřičných mezí. Vládce má korigovat ty vykladače Koránu, kteří se ve svém výkladu odvracejí od jasného významu vykládaného textu k významu skrytému, který odporuje jasně vyřčenému. Má usměrňovat vypravěče hadísů, kteří se ve svých podáních odchylují od toho, co vyprávějí spolehlivější zdroje a šíří to, co je vůči nim protichůdné, čímž matou masy, anebo takové, kteří jakkoli jinak pokřivují víru a tím ji kazí. Na zodpovědných osobách spočívá povinnost takové výtržníky napomenout a zamezit jim v činnosti, tak dlouho, dokud jsou schopny rozeznat autentické od irelevantního a pravdivé od falešného. Toho lze docílit dvojím způsobem, buď se dotyčný sám dopustí lapsu ve svých znalostech a svém idžtihádu takovým způsobem, že to zodpovědným orgánům nezůstane skryto a nemohou to ignorovat, anebo tím, že se na odsouzení dotyčného shodnou učené autority dané doby a místa a vyzvou zodpovědné orgány k zásahu.“3
Mnoho učenců klasické doby se vyslovovalo pro zavedení certifikačních zkoušek, aby se zajistilo, že ti, kteří ohledně náboženství promlouvají, skutečně disponují znalostmi, jež jsou pro výkon tohoto řemesla nezbytné. Jedním z nich byli šáfi’ovský právník Bedruddín az-Zerkeší,4, nebo jeho málikovský kolega Ahmed al-Wenšerísí.5
Hanefíjský učenec at-Tumurtáší vysvětlil, že „potrestáni zákazem činnosti mají být jak podvodní lékaři, tak i podvodní učenci.“6
A Ibnu n-Nedždžár, následovník mezhebu hanbelovského, napsal:
„Zodpovědností legislativy a úřadů je zamezit neznámým a nevědomým, nekvalifikovaným učencům ve vydávání náboženských dobrozdání a odpovědí.“7
To, zda je někdo kvalifikovaný k tomu, aby hovořil o islámu, poznáme z jeho vzdělání, z odborných referencí v rámci komunity učenců a z kompetencí dotyčného adresovat tematiky a odpovídat na otázky.
Samozřejmě, že žádný učený z nebe nespadl a jediná cesta k nauce a poznání vede přes výuku, shodně slovům Posla Božího صلى الله عليه وسلم dochovaným od vícero sahábů رضي الله عنهم أجمعين:
إنَّما العلمُ بالتَّعلُّمِ
„Věru se nauka získává učením.“8
Toto učení musí zahrnout relevantní osnovy definované tradicí islámské učenosti skrze velké množství prostudovaných učebních textů (arab. المتون al-mutún) v oborech rozmanitých klasických nauk arabského jazyka, hadísů, Koránu, věrouky a právní vědy.
Pokud je někdo absolventem například některého ze společenskovědních či humenitních oborů sekulární univerzity, nečiní ho to kompetentním k tomu, aby vyučoval islám a připisoval se islámským naukám či dokonce vydával fetwy. K tomu musí získat i vzdělání zcela odlišné profilace – tradiční vzdělání islámskonaučné.
To může získat buď na formální instituci k tomu určené, jako jsou islámské univerzity ve většinově muslimských zemích ve světě (např. v Medíně, na al-Azharu apod.), anebo individuálně přímo u relevantních učenců, kteří mu následně vydají vyučovací licence (arab. إجازات التدريس idžázátu t-tedrís). Nejdůležitější ze všeho je však uznání (arab. التزكية at-tezkija) samotnou komunitou učenců, kteří dosvědčí znalosti a kompetence dotyčného a důvěryhodnost jeho autority v dané nauce tím, že dotyčného znají, dosvědčují jeho kvality a odbornost, nebo ho úspěšně prozkoušeli. Čím více doložitelné znalosti dotyčný nese, tím více je respektovaným učencem a relevantní autoritou.9
Aby člověk navíc dosáhl expertní úrovně v nějakém oboru, musí toto uznání odborné komunity dosvědčovat jeho mimořádné přínosy v daném oboru a nejen základní znalosti dané nauky. Z toho plyne i skutečnost, že člověk nemůže být expertem ve všech problematikách, oborech a disciplínách. Jeden odborník na islámsko-právní nauku proto např. dosáhne expertní úrovně v otázkách šarí’atského finančnictví, nikoli však už v otázkách šarí’atské politiky a vládnutí.10
V neposlední řadě je nutné připomenout důležitost vlastní náboženské praxe. Není relevantní autoritou ten, kdo bere na lehkou váhu vlastní náboženské povinnosti a vykazuje bezskrupulózní chování a nedostatek mravnosti. Skutečná islámská autorita nemá potřebu urážet jiné učence, chovat se podle a ignorantsky. Islámská nauka nejsou jen fakta, ale především duchovní učení.
- Zaznamenal al-Máwerdí v al-Ahkámu s-Sultáníja, str. 362.
- Viz al-Háwí lil-fetwá, 2/96.
- Viz al-Ahkámu s-sultáníja, str. 361-362.
- Viz al-Bahru l-muhít, 6/309.
- Viz Kitábu l-mi’jár, 10/78-80.
- Toto od něj uvádí Ibn ‘Ábidín v Raddu l-muchtár, 9/214.
- Viz Šerhu l-Kewkebi l-munír, 4/544. Srov. Omar Sulejmán al-Aškar v Menhedžu l-iftá ‘inde ´bni l-Kajjim, str. 146-147.
- Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsatu, 3/318; jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2328.
- Podrobněji viz např. aš-Šewkání v Iršádu l-fuhúl ilá ‘ilmi l-usúl, 2/1102-1105.
- Viz aš-Šátibí v al-Muweffakát, 5/43-45. Srov. Ibnu n-Nedždžár v Šerhu l-Kewkebi l-munír, 4/473; a Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 20/112-113.