Šemsuddín az-Zehebí, velký islámský dějepisec, znalec sunny a imám této ummy v naukách hadísů, zamýšlel sepsat velkou kroniku muslimské historie. Do ní zahrnul životopisy asi čtyřiceti tisíc velikánů naší ummy. Následně toto dílo zkrátil a do jeho konečné verze se vešlo šest tisíc těch úplně nejvýznamnějších z nich. Tak vznikl dodnes velmi ceněný a studovaný lexikon životopisů, nazvaný Sijeru a’lámi n-nubelá.
Všichni, o nichž az-Zehebí psal, jsou přesně takovými vznešenými, učenými a zbožnými osobami, jež charakterizoval i jiný velikán této ummy, Abú Bekr al-Ádžurrí, když napsal:
„Co soudíte, Alláh se vám smiluj, o cestě, na níž se nachází mnoho překážek a lidé touto cestou i tak musejí projít za temné noci? Pokud by neměli svítilny, které jim září na cestu, zajisté by zažili mnoho nepříjemností. Vznešený Alláh je však obdaří takovými svítilnami a oni touto cestou projdou bez potíží. A po nich přijde další skupina a vydá se stejnou cestou. Co myslíte, jak by jim bylo, kdyby jim tyto svítilny přímo vprostřed jejich cesty pohasly a oni zůstaly v temnotách? A stejně tak je to i s učenci ve vztahu k ostatním lidem. Mnozí lidé ani netuší, jak mají vykonávat povinné úkony svého uctívání či jak se mají vystříhat zakázaného a ani to, jak vůbec mají uctívat Alláha správně. Nic z toho nedokážou bez pomoci učenců. Když jejich učenci zemřou, lidé propadnou dilematům a nauka se po smrti učenců pomalu vytrácí. Namísto ní se šíří nevědomost. Alláhu patříme a k Alláhu se i navrátíme! Je snad nějaké neštěstí pro muslimy větší, nežli toto?“1
Čestné místo mezi těmi, kterých životy jsou na stránkách az-Zehebího encyklopedického díla vylíčeny, patří všem těm, kteří se oddali nauce natolik, že za ní cestovali doslova až na kraj tehdy známého světa, či případně putovali z jednoho jeho konce na druhý.
Takový Abu l-Welíd al-Bádží al-Kurtubí je jejich příkladem. Pocházel z Córdoby. Z rodného al-Andalusu se v pouhých osmnácti vydal přes celou severní Afriku až do Arábie na hadždž. Když dorazil do Mekky a pouť vykonal, zdržel se tu další celé tři roky. Pomáhal a doprovázel háfiza Abú Zerra a učil se od něj hadísy. Potom odputoval do Damašku, pak do Bagdádu a nakonec až do Mosulu. To všechno proto, aby se setkal s nejdůležitějšími postavami islámských nauk té doby a něco se od nich naučil. Domů na Západ, na Pyrenejský poloostrov, se vrátil až po 13 letech usilovného studia, obohacený o nevyčerpatelnou studnici vědomostí a zážitků. Nicméně během cesty přišel o celý svůj majetek a po zbytek života zůstal velmi chudý. Nicméně vždy byl spokojen s tím málem, čeho mu bylo z bohatství tohoto světa dopřáno.2
Pokud bychom se však az-Zehebího zeptali, kdo je skutečným nekorunovaným králem učenců – cestovatelů z hlediska délky jejich putování za naukou, zřejmě by nám ukázal na Abú ‘Abdilláha ibn Mendu. Napsal o něm totiž následující:
„Nevím o nikom, kdo by za naukou putoval více a déle, nežli on. A nevím o nikom, kdo by si zapamatoval více autentických hadísů. Dozvěděli jsme se, že se učil od více než sedmnácti set různých šejchů.“3
Ibn Menda pátraje po hadísech proputoval doslova a do písmene celý islámský svět. Byl tak zaneprázdněn svými cestami, že zatím nenašel volnou chvíli, aby se vypravil na jedno jediné velmi důležité místo – do irácké Basry. Když mu jeho současníci vytýkali, že kvůli cestování za naukou přišel ve svém životě o hodně, odpovídal jim: „Přišel jsem o mnoho více tím, že jsem nestihl zajet do Basry.“
Do Basry se totiž skutečně chystal. Účelem jeho cesty byla návštěva vyhlášeného velikána a předního znalce Sunny ‘Alího al-Máderáího. Nicméně po cestě, ještě než Ibn Menda do Basry skutečně dorazil, ho místní lidé zpravili o smutné novině. Šejch, s nímž se tolik toužil setkat, právě odešel na lepší svět. Ibn Menda se smutný vrátil domů. Nebylo mu souzeno se s al-Máderáím vidět.
Při jiné příležitosti Ibn Menda putoval do perského Nejsábúru. Utábořil se se svou skromnou karavanou a rozbil svůj malý stan. V něm měl asi čtyřicet objemných zavazadel. Když přijela další karavana, mysleli si, že jde o balíky zboží a že je vlastní obchodník se vzácnými látkami.
Když spatřili nedaleko těchto balíků i Ibn Mendu, zeptali se ho, co je to za zboží, které převáží.
Ibn Menda jim odpověděl: „Toto zboží, které převážím, dnes zajímá už jen málokoho. Toto vše jsou spisy popsané Prorokovými صلى الله عليه وسلم hadísy.“4
Jednou Ibn Menda řekl: „Proputoval jsem kvůli nauce od východu nazápad a od západu navýchod hned dvakrát.“5
Takový byl Ibn Menda, imám naší ummy v naukách sunny a hadísů. Ať se Alláh smiluje tomuto velikánovi naší ummy.
V dnešní době ani nedokážeme ocenit, nakolik jsme požehnáni tím, jak můžeme být jedním kliknutím na internetu okamžitě a v reálném čase propojeni se zbytkem planety. Můžeme se učit každý den zároveň od dvou významných světových učenců, které od sebe dělí tisíce kilometrů. Nemusíme přijít o celé své jmění, o všechen svůj volný čas a dokonce ani nemusíme vůbec nikam cestovat. Nauku máme přímo před nosem v pohodlí našeho obýváku, avšak tohoto požehnání vůbec nevyužíváme.
Necháme se tedy inspirovat lidmi jako byli al-Bádží nebo Ibn Menda?
Vždyť je tak snadné se v dnešní době učit, tak snadné, že nikdo nemůže nalézt výmluvu, proč tak nečiní.
Sálih Áli š-Šejch, jeden z nejvýznamnějších žijících učenců, uvádí následující příklad:
„Pokud byste každý den prostudovali jeden jediný koránský verš, jeden jediný hadís a jejich vysvětlení, pokud byste se každý den naučili vyřešit jednu islámsko-právní otázku, představte si, kolik moc nauky byste si osvojili za pouhopouhý rok? Bylo by to více než 360 veršů i s výkladem, více než 360 hadísů i s vysvětlením a více než 360 rozpracovaných islámsko-naučných tematik za jeden jediný rok.
A představte si, kolik by to teprve bylo za dalších pět nebo deset let! Stali byste se opravdovými hledači nauky!“6