Islámský učenec Abú Bekr Muhammed ibn Sehl ibn Nasr ar-Ramlí, zvaný též mezi lidmi jako an-Nábulsí, byl ve své době jedním z nejvýznamnějších znalců hadísů. Působil v oblasti části severní Afriky, Egypta a Šámu. Vyprávěl hadísy od at-Taberáního a Ibn Kutajby, ad-Dárekutního, al-Mídáního a ‘Alího ibn Omara al-Halebího.
Byl to zbožný věřící a oddaný uctívač, který se zříkal lákadel tohoto světa. Bylo o něm známo, že se oddává praktice tzv. Dáwúdova půstu – jeden den se postil a druhý den přerušoval svůj půst.
Abú Bekr an-Nábulsí byl tím typem ctnostného učence, který vždy hájil pravdu a horoval pro spravedlnost, ať už hrála pro něj či proti němu a ať už ho jeho postoj měl stát cokoli. Byl zároveň někým, kdo měl v tehdejší společnosti mimořádný vliv.
Když sektářský tyran ‘Abdulláh al-Mehdí z dynastie Fátimovců v polovině 4. století po hidžře dobyl město příznačně nazvané al-Mehdíja, asi 30 km jižně od Kajruwánu v dnešním Tunisku, položil tím základ pro svůj ší’itský ismá’ílíjský stát, který jeho neméně ukrutní nástupci ‘Ubejdulláh a Abú Temím ibn Ismá’íl následnou dobyvačnou a expanzivní politikou rozšířili na území dnešní severní Afriky, Egypta a Palestiny.
Právě Abú Temím ibn Ismá’íl, zpupně zvaný al-Mu’izz li-Dínilláh (dosl. Povýšitel Božího náboženství) dobyl Egypt, nakráčel do al-Fustátu a dne 8. Ramadánu roku 362 po hidžře dal nedaleko od něj zbudovat nové hlavní město nazvané na počest sebe, své dynasie a svého vítězství nad sunnity jako al-Káhira, tj. Vítězná.
Fátimovští vládci následovali tvrdou linii ismá’ílitského ší’izmu a tu vnucovali svým poddaným, avšak drtivou většinu muslimů Egypta a Palestiny činili sunnité. Ismá’ílitský útlak pro ně znamenal velmi krušné chvíle plné pokušení ze strany tyranského státního režimu. Když Fátimovci zabrali i Palestinu, všichni zbožní a chudobní lidé utíkali před jejich zvůlí do vyhnanství kamkoli jinam. Fátimovci také nutili všechny místní učence, imámy a kazatele, aby veřejně ze svých kazatelen během pátečních modliteb proklínali ctihodné a bezúhonné společníky Posla Božího صلى الله عليه وسلم, nechť je se všemi Alláh spokojen.
Jedním z učenců, kteří prchali před tyranií Fátimovců byl i slovutný imám a znalec hadísů Abú Bekr an-Nábulsí. Utekl před nimi do syrského Damašku. Netrvalo však dlouho a al-Mu’izz li-Dínilláh zaútočil i na Sýrii a její hlavní město si podrobil. Sám osobně pak agitoval ve prospěch svého sektářství. Zakázal během Ramadánu nepovinné večerní modlitby teráwíh a nepovinné dopolední modlitby duhá. Naopak lidi nutil po ší’itském způsobu pronášet prosby a chvalozpěvy během povinných modliteb poledních.
An-Nábulsí, věrný následovník Sunny a stoupenec věrouky ahlu s-sunna wel-džemá’a, považoval odpor vůči fátimovským sektářům za svou povinnost. Ve svém slavném výroku se nechal slyšet: “Kdybych měl ve svém toulci deset šípů, jen jeden z nich bych vystřelil na Byzantince, nevěřící nepřátele, avšak všech devět zbývajících bych namířil a vystřelil na tyto heretické tyrany, na Fátimovce!“
Fátimovci v té době bojovali s jinými ismá’ílitskými ší’itskými sektáři – se sektou karmatů. Právě fátimovský místodržící Abú Mahmúd al-Kitámí jim uštědřil zdrcující porážku. Poté, povzbuzen tímto vítězstvím, se jal upevnit diktaturu své vládnoucí moci v Sýrii a začal zatýkat její nejhlasitější oponenty. Ještě během Ramadánu přišla řada i na an-Nábulsího.
Když se hlavní velitel a vládce Fátimovské říše al-Mu’izz li-Dínilláh dostavil do Damašku, předal mu Abú Mahmúd jako dar na jeho počest jednoho velice významného zajatce. A nebyl jím nikdo jiný, než imám učenců Sunny v oblasti, Abú Bekr an-Nábulsí. Byl tedy předán přímo fátimovskému vládci, který ho odvlekl s sebou do Egypta.
Když dorazili ke Káhiře, byl Abú Bekr an-Nábulsí přiveden k výslechu přímo k fátimovskému tyranovi. Ten se na něho obořil: “Doslechl jsem se, že jsi řekl, že kdybys měl v toulci deset šípů, pak bys jen jediný namířil na Byzantince, ale hned všech ostatních devět na nás! Je to tak?!”
“To neříkám,” opáčil an-Nábulsí.
Sektářský tyran se usmál v naději, že slovutný sunnitský učenec svůj někdejší ostrý výrok tváří v tvář jeho hrozbám odvolá. Proto se ho zeptal: “A co jsi tedy řekl?”
An-Nábulsí odpověděl hrdě a nezlomně: “Pokud bych měl v toulci deset šípů, vystřelil bych na vás devět z nich. A desátý, ten bych nechal pro vás také!“
“Proč?!” nedokázal pochopit šokovaný al-Mu’izz.
Na to mu an-Nábulsí odpověděl stejně rezolutně a neochvějně, jako i předtím: “Protože vy jste znetvořili náboženství této ummy. Protože vy jste zabíjeli bezúhonné lidi. Protože vy jste se pokoušeli uhasit světlo Božího vedení. Protože vy jste si uzurpovali něco, co vám nenáleží.“
Heretik a tyran pak vynesl nad nebohým učencem svůj nelítostný soud. Nechal ho předvést před prostý lid. Následujícího dne ho dal krutě zbičovat. A třetího dne ho nechal přibít na kříž. Najal si jako kata židovského řezníka, protože všichni muslimští kati odmítli se na takovém zvěrstvu podílet. Onen žid měl nařízeno aby z an-Nábulsího těla zaživa stahoval pásy kůže a masa.
Když už kat stáhl kůži z imámova obličeje a hlavy, an-Nábulsí stále trpělivě vzpomínal Alláha a opakoval koránský verš:
وَإِن مِّن قَرْيَةٍ إِلَّا نَحْنُ مُهْلِكُوهَا قَبْلَ يَوْمِ الْقِيَامَةِ أَوْ مُعَذِّبُوهَا عَذَابًا شَدِيدًا ۚ كَانَ ذَٰلِكَ فِي الْكِتَابِ مَسْطُورً
“A nebylo města bezbožného, jež bychom nebyli zahubili či trestem strašným nepotrestali přede dnem zmrtvýchvstání; a takto je to napsáno v Knize původní.” (Isrá: 58)
Když se najatý kat dostal k an-Nábulsího pažím, když viděl, jak příšerně trpí, hnulo se v jeho srdci svědomí lidskosti. Onen židovský řezník vzal nůž a milosrdně ho zabodl do učencova hrudníku, aby tak ukončil jeho utrpení. An-Nábulsí vzápětí potom skonal.
Očití svědkové této krvavé události uvádějí, že zatímco učencovo bezvládné tělo stále viselo na kříži, ač bylo již bez života, vycházel z něj zvuk recitace Koránu.
Ibnu š-Ša’ša’ al-Misrí také dodává, že poté viděl an-Nábulsího ve snu, v době, kdy už byl po smrti. Vypadal velmi krásně a v jeho tváři se zračila neobyčejná radost.
“Co s tebou Alláh učinil?” zeptal se ho Ibnu š-Ša’ša’.
An-Nábulsí mu ve verších odpověděl:
“Můj Pán mne poctou věčnou obdaroval
Příslib věčné Své blízkosti mi dal
Výš k Sobě, k Němu blíže mne vzal
Řka, abych se z blaženosti bez konce zaradoval!“1
Dnes jsme svědky, že v mnoha muslimských zemích bují režimy podobně kruté a heretické, jako byl ten fátimovský, které se snaží měnit víru podle svých přestav a utiskují hlas pravdy.
Přejeme si a ve výjimečné dny Ramadánu prosbou postících se prosíme, aby Alláh dal v naší ummě vzejít stejnému nebo ještě většímu počtu učenců tak odvážných a chrabrých, jako byl Abú Bekr an-Nábulsí! Ámín!