Vznešený Alláh praví:
وَكَذَٰلِكَ جَعَلْنَاكُمْ أُمَّةً وَسَطًا لِّتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ وَيَكُونَ الرَّسُولُ عَلَيْكُمْ شَهِيدًا ۗ
“A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás.” (Bekara: 143)
وَلَا تُسْرِفُوا ۚ إِنَّهُ لَا يُحِبُّ الْمُسْرِفِينَ
“A nepřehánějte, vždyť On nemiluje ty, kdož přehánějí!” (A’ráf: 31)
Wehb ibn Munebbih, velký imám této ummy a učenec hadísů ve druhé generaci po Poslu Božím صلى الله عليه وسلم, vyprávěl:
“Jeden učenec se jednou otázal jiného učence, který byl ještě učenější a vzdělanější. Zeptal se ho: “Jak velký si mám zbudovat příbytek?”
Ten znalejší učenec mu odpověděl: “Tak velký, aby tě dokázal ochránit jak před sluncem, tak před deštěm.”
“A jak moc mám jíst?” zeptal se tázající.
Učenec mu odpověděl: “Naplň své břicho více, než abys ještě cítil hlad, ale méně, než aby bylo plné.”
Tázající se zeptal: “A jak se mám oblékat?”
Učenec mu odvětil: “Tak, jak se oblékal Mesiáš, syn Merjemin (tj. ‘Ísá – Ježíš, mír s ním).”1
Tázající položil další otázku: “Jak moc se můžu smát?”
Učenec mu odpověděl: “Tolik, že to bude jasně patrné na tvé tváři, ale zároveň ne tolik, že by se tvůj hlas stal ohlušujícím.”
“A jak moc mám plakat?” ptal se dále onen muž.
Učenec mu odvětil: “Ze strachu před Alláhem nikdy plakat nepřestávej.”
“A jak moc mám ukrývat své dobré skutky?” pokračoval tázající.
“Tolik, až si lidé pomyslí, že jsi žádné nevykonal,” pravil učenec.
“A kolik dobrých činů mám potom vykonat veřejně?” upřesnil otázku tázající.
Učenec odpověděl: “Tolik, abys byl pro lidi zářným příkladem, ale zase ne tolik, aby si o tobě vyprávěli historky.“
Wehb potom dodal: “Každá věc má dvě své krajnosti a svůj zlatý střed. Pokud se chytíš některé z krajností, vyklouzne ti z rukou ta druhá. Ale pokud věci uchopíš za jejich prostředek, budou obě krajnosti v rovnováze. Proto se pevně drž zlatého středu ve všem, co konáš.“2