V těchto dnech si připomínáme výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim a skrze něj i hrůzy nacistického vyvražďování židů, Romů, Slovanů, levičáků a všech skutečných i domnělých nepřátel a odpůrců hitlerovské třetí říše. Statisíce těch, kteří byli nacisty odvlečeni a popraveni jako židé, se za židy ani nepovažovalo a o svém židovství do nástupu nacizmu ani nevědělo.
V těchto dnech si připomínáme výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim a skrze něj i hrůzy nacistického vyvražďování židů, Romů, Slovanů, levičáků a všech skutečných i domnělých nepřátel a odpůrců hitlerovské třetí říše. Statisíce těch, kteří byli nacisty odvlečeni a popraveni jako židé, se za židy ani nepovažovalo a o svém židovství do nástupu nacizmu ani nevědělo. Nacisté tak učinili židovství principem krve a nikoli víry. Židé se pro ně stali národem, etnikem a nikoli vyznáním. V tom se jejich pojetí shoduje s pojetím sionizmu.
V souvislosti s tím dnes často bývá akcentován údajný nenávistný vztah muslimů k jiným náboženstvím, zejména pak k židům. Podle těchto hlasů prý nacistická myšlenka konečného řešení židovské otázky, která si vyžádala obrovské množství lidských životů, vyvolala v muslimských masách vlnu nadšení. Nic však není vzdálenějšího pravdě, jak dosvědčují záznamy např. z bosenského Sarajeva, kde vedle sebe po staletí žily komunity muslimů, křesťanů (pravoslavných i katolíků) a židů (sefardských i aškenaziů).
Následuje několik krátkých příběhů reálných historických osob, jejichž jména a činy stojí hrdě vystaveny v židovském muzeu v Sarajevu, s popisky v bosenštině i angličtině, na očích všem návštěvníkům.
DERVIŠ KORKUT – ISLÁMSKÝ UČENEC, KTERÝ ZACHRÁNIL ŽIDOVSKOU HISTORICKOU PAMÁTKU
D. Korkut diplomoval z islámské teologie a filozofie na univerzitě v Istanbulu a po svém návratu do Bosny začal pracovat jako pokladník a posléze jako ředitel místního Zemského muzea, v jehož budově též přebýval. Na začátku nacistické okupace Jugoslávie v dubnu 1941 přijíždí do Sarajeva také nacisté z organizace Einsatzstab Rosenberg, pověření zabavením a likvidací židovských uměleckých a kulturních památek, kteří tam hledali proslavenou sarajevskou Hagadu, originál rukopisu ze 14. století. Když vešli do muzea, nalezli zde hodžu Korkuta, který se nechal slyšet, že před chvílí si již nějací jiní Němci Hagadu odvezli. Partyzánka sefardsko-židovského původu Donkica Papo se zanedlouho poté vrátila do Sarajeva, aby našla někoho, u koho by mohla vzácný rukopis ukrýt. Protože nikoho nenašla, obrátila se na starého přítele svého otce, který s ním pracoval v muzeu. Ten ji rád viděl, vzal ji s sebou do budovy muzea, tam ji posadil a ukryl, než se vrátí. Po několika minutách do místnosti vešel starší, počestný člověk, věřící muslim s fezem na hlavě a poručil jí bez jakéhokoli objasnění, aby ho následovala. Partyzánka nevěděla, jestli ji tento člověk zamýšlí dovést Gestapu, nebo naopak zachránit, ale stejně jej následovala, až došli k jeho domu. Tím mužem byl hodža Derviš Korkut. Poté Korkut seznámil Donkicu se svou manželkou Servet, která ji ve svém domě přijala a vřele pohostila. Korkutovi partyzánce řekli, že v jejich domě bude v bezpečí. Vyhradili pro ni pokoj v podlaží a oblékli ji do tradičního oděvu muslimských žen a hostům, kteří do domu občas zavítali, ji představovali jako muslimku. Během pobytu u Korkutových uspěla Donkica Papo znovu navázat kontakt se ztracenou rodinou v jiném městě, pomohli ji sehnat cestovní povolení a nakonec ji vyprovodili až na vlak, kterým odjela za zbytkem rodiny ze země do domu své tety.
AHMED SADIK-SARALOP – ZA HRDINSTVÍ ZAPLATIL ŽIVOTEM
Ahmed Sadik-Saralop byl muslim a pocházel z řecké Soluně, odkud se přestěhoval do Bitoly v Makedonii, kde se dokonce naučil románský jazyk ladino, blízký staré španělštině, kterým hovořili sefardští židé na Balkáně. Roku 1913 přichází do Sarajeva, kde obchoduje, ponejvíce se sefardským partnerem Isidorem Papou. I když se několikrát pohádali ohledně obchodů, vždy zůstali dobrými přáteli. Jednoho letního dne v roce 1941 spatřil z kavárny ve městě Konjic (menší město na jih od Sarajeva) svého letitého přítele a obchodního společníka, jak se ženou a dvěma dětmi nastupuje do vlaku na Sarajevo. Bez váhání popadl Papovy kufry i jeho děti a vytáhl je z vlaku, kde jim hrozilo udání a smrt. Ukryl je všechny v bezpečí svého domu a zařídil jim dokumenty, potřebné pro odjezd do bezpečnější italské okupační zóny. Sadik-Saralop však byl prozrazen a za tyto a další své hrdinské činy během světové války byl vězněn v nechvalně proslulém koncentračním táboře Jasenovac, kde byl za záchranu židů ubit k smrti.
REZAK A SULEJMAN HATIBOVIĆI – MUSLIMŠTÍ BRATŘI SPLNILI ZÁVAZEK VŮČI SOUSEDŮM
Bratři Rezak a Sulejman Hatibovići žili v Sarajevu vedle židovské sefardské rodiny Atias – matky a dvou dcer. V souladu s předpisy své víry udržovali příkladné sousedské vztahy. Když v dubnu 1941 obsadila město nacistická vojska, byly vyhlášeny perzekuční zákony a situace židů se prudce zhoršila. Dokonce i nežidovským obyvatelům města bylo vyhrožováno, že budou potrestáni, pokud budou skrývat ve svých domech židy, či jim jinak pomáhat. Dcery Atiasovy byly odvlečeny na nucené práce, avšak jedna z nich, Lunčika, onemocněla. Bratři ze sousedství navzdory výhružkám nacistů pomáhali svým sousedkám se dřevem na otop, sháněním jídla i informací o aktuálním pohybu nacistů. Bratři navíc odvedli nemocnou sousedku do nemocnice, kde ji nahlásili jako vlastní sestru, dokonce pod falešnou muslimskou identitou. Poté pomohli i její matce a sestře k útěku z okupované vlasti pryč, ještě před zvratem situace ve prospěch antifašistických sil. Bratři Hatibovičové pomáhali i rodině Altarac.
MIDHAT BEGIĆ – MUSLIMSKÝ PĚSTOUN ŽIDOVSKÉ DÍVENKY
Učitel Midhat Begić, Bosňák ze Sarajeva, se seznámil se svou manželkou Mauricette, Francouzkou z Paříže, během svého působení ve Francii. V roce 1939 uzavřeli sňatek a odstěhovali se do Sarajeva. Když byl sefardský žid Leon Papo odveden do koncentračního tábora Jasenovac, slíbila paní Begić jeho ženě Georgině, že se postatá o jejich malou dcerku Zlatu. Begičovi skutečně ukryli Zlatu ve svém domě a vychovávali ji jako vlastní dceru. Když válečné bouře utichly, osvojili si ji také právně a když jí bylo patnáct let, dozvěděla se od svých pěstounů pravdu o svém původu. Zlata pak přijala dvojité příjmení Begić-Papo.
Tolik hovoří historie. Je smůla, že na vztah muslimů a židů je mnohdy nahlíženo jen objektivitou palestinského konfliktu a zapomíná se, že historii židovsko-muslimského vztahu tvoří spíše několik set let míru než pár desetiletí války.
Je také smutné, že sionistická lobby světa používá holocaust a zdůrazňování židovskosti jeho četných obětí jako válečné šavle, ve snaze získat co největší podporu pro své cíle a jako emoční hromosvod kritiky svého počínání v Palestině, které je tak bolavě podobné čtyřicátým létům v Evropě.