Nebudete věřícími, dokud Sunnu neučiníte rozhodčím vašich sporů, díl i.

Vznešený Alláh Svému Poslu صلى الله عليه و سلم zjevuje:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا فِي أَنفُسِهِمْ حَرَجًا مِّمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا

Vznešený Alláh Svému Poslu صلى الله عليه و سلم zjevuje:

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá:65)

Podobně je řečeno:

وَمَا كَانَ لِمُؤْمِنٍ وَلَا مُؤْمِنَةٍ إِذَا قَضَى اللَّـهُ وَرَسُولُهُ أَمْرًا أَن يَكُونَ لَهُمُ الْخِيَرَةُ مِنْ أَمْرِهِمْ ۗ وَمَن يَعْصِ اللَّـهَ وَرَسُولَهُ فَقَدْ ضَلَّ ضَلَالًا مُّبِينًا

A ani věřícímu, ani věřící není dána volba v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou rozhodli; a kdo neposlouchá Boha a posla Jeho, ten zbloudil zjevným zblouděním. (Ahzáb: 36)

Mejmún ibn Mihrán v této souvislosti citoval jiný koránský verš:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّـهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte Posla (Nisá:59)

a následně poznamenal: „Tedy odkazujte se na Knihu Boží a na Proroka صلى الله عليه و سلم, dokud je živ a následně po jeho smrti na jeho Sunnu.“ ^[1]

Hassán ibn ‘Átíjja pravil: „Věru Džibríl scházel za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم se Sunnou přesně tak, jako k němu scházel s Koránem!“ ^[2]

Imám az-Zuhrí pravil: „Na Alláhu bylo Zákon zjevit, na Poslu Božím صلى الله عليه و سلم bylo ho doručit a na nás je podřídit se mu.“ ^[3]

Abú Ishák ar-Rákí řekl: „Znakem opravdové lásky k Alláhu je, když člověk vždy dává přednost poslušnosti vůči Alláhu a následování Jeho Posla.“ ^[4]

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja poznamenal:

„Původ veškerého zla spočívá v upřednostňování názoru nad zjevenými texty a v preferování tužeb nad šarí’ou.“ ^[5]

Také uvedl:

„Leč pravé štěstí každého tkví v konání toho, co mu bylo přikázáno, zdržování se toho, co mu bylo zakázáno a v podřízení se tomu, co mu bylo určeno a předurčeno.“ ^[6]

Háfiz Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja ve svém vysvětlení předmětného verše „Však nikoli, při Pánu Tvém, oni nebudou věřící …“ uvádí:

„Vznešený Alláh Sám přísahá tou největší možnou přísahou – tedy Sám při Sobě – že lidé neuvěří, tedy nebudou oplývat vírou (arab. إيمان ímán) a nebudou patřit mezi věřící (arab. مؤمنون mu´minún), dokud neučiní Posla Božího صلى الله عليه و سلم soudcem ve všech jejich sporných otázkách ve všech oblastech jejich světonázoru (arab. الدين ad-dín). Použitá částice ما má, překládaná dvojící vztažných zájmen „to – co“ se vztahuje na bezvýhradnou poslušnost vůči Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم coby nezbytnou podmínku víry. Verš však nekončí pouhým ustavením této podmínky, nýbrž pro úplnost víry klade důraz na povinné spokojené přijetí a osobní vnitřní souhlas s Prorokovým صلى الله عليه و سلم rozhodnutím, spojený s příjemným pocitem z něj. Vůči Prorokovu صلى الله عليه و سلم rozhodnutí skutečný věřící nesmí cítit žádnou tíseň v srdci či duševní nepohodu a musí se mu i plně podřídit.

Tedy nucené a ledabylé přijetí Prorokova صلى الله عليه و سلم rozhodnutí a soudu nedokazuje pravou víru a dokonce jí odporuje! Předpis stanovený Prorokem صلى الله عليه و سلم třeba přijmout naplno, být s ním maximálně spokojen a vnitřně se s ním ztotožnit. Pokud si muslim přeje poznat svůj skutečný stav, nechť pohlédne na dno sama sebe, nechť popatří, jak se chová jeho nitro, když narazí na některý příkaz Proroka صلى الله عليه و سلم, který stojí proti jeho nátuře, jeho vnitřním pohnutkám a tužbám, nebo který se příčí obyčejům či zvyklostem následovaným jeho předků, jeho dědů, ať už se jedná o věc velikou či jen maličkou.

Vznešený Alláh praví:

بَلْ يُرِيدُ الْإِنسَانُ لِيَفْجُرَ أَمَامَهُ يَسْأَلُ أَيَّانَ يَوْمُ الْقِيَامَةِ فَإِذَا بَرِقَ الْبَصَرُوَخَسَفَ الْقَمَرُ وَجُمِعَ الشَّمْسُ وَالْقَمَرُ يَقُولُ الْإِنسَانُ يَوْمَئِذٍ أَيْنَ الْمَفَرُّكَلَّا لَا وَزَرَإِلَىٰ رَبِّكَ يَوْمَئِذٍ الْمُسْتَقَرُّ يُنَبَّأُ الْإِنسَانُ يَوْمَئِذٍ بِمَا قَدَّمَ وَأَخَّرَبَلِ الْإِنسَانُ عَلَىٰ نَفْسِهِ بَصِيرَةٌ وَلَوْ أَلْقَىٰ مَعَاذِيرَهُ

Naopak, člověk si spíše přeje jednat i dál hříšně a ptá se: „Kdy vůbec ten den zmrtvýchvstání nastane?“ Až zrak se oslepí, až měsíc se zatmí, až slunce s měsícem se spojí, tehdy člověk vykřikne: „Kam prchnout mám?“ Však pozor! Nebude žádný úkryt znám, u Pána tvého v ten den bude shromaždiště jen! V ten den bude člověku sděleno, co zavčas učinil a co zameškal. Ba co víc, člověk sám sebe bude jasně zřít, a kdyby své omluvy mohl předložit… (Kijáma: 5-15)

Sláva Alláhu nade vším, co je Mu přidružováno! Kolik jen je sebeklamu uvnitř ega velkého množství lidí, týkajícího se velkého množství veršů i hadísů, ohledně nichž by si mnozí přáli, aby raději ani nikdy nebyly zjeveny! Kolik ohně žhne v jejich útrobách vůči nim! Kolik hořkosti trne kvůli nim v jejich hrdlech! A tyto verše a hadíse nám jejich nitro, ohavné a nízké, naplno odkryjí v Den, kdy lidská nitra budou odkryta!

Leč Alláh se nezastavuje jen na tomto, nýbrž k výše řečenému dodává také slova يسلموا تسليما jusellimú teslímen, tj. „a podrobí se plným podrobením,“ potvrzujíce sloveso سلم selleme, tj. „podrobit se“ z něj odvozeným slovesným podstatným jménem تسليم teslím, tj. „podrobení.“ To zahrnuje naprostou pokoru před rozkazem (arab. خضوع chudú’), přijetí rozhodnutí za své a naprosté ztotožnění se s nim (arab. إنقياد inkijád), spokojenost s ním, ne jako na sílu a z donucení přijímají pokoření a poražení příkazy vítězů.

Zde hovoříme o pokornosti a poslušnosti služebníka vůči jeho Pánu, Který je pro něj tím nejdražším v životě, o Kterém služebník ví, že jeho spása a štěstí spočívá v naprosté odevzdanosti a poslušnosti vůči Němu, o Kterém zná, že mu má být přednější než jeho já či cokoli, co se k němu váže, že třeba nejprve usilovat o Jeho spokojenost a teprve pak až o spokojenost vlastní a že Jemu třeba být oddanější, nežli sobě samému a svému egu.

Teprve když služebník pozná a pochopí výše uvedené, jakož i povinnosti vztahu k Prorokovi صلى الله عليه و سلم, začne se mu plnou měrou kořit a odevzdávat každičkým kouskem svého srdce, s vírou, že nemůže dosáhnout opravdového štěstí na tomto i budoucím světě, kromě skrze právě takovou poslušnost a podřízenost!“ ^[7]

Imám Ibn Abí ‘Izz al-Hanefí ve svém komentáři at-Taháwího ‘Akídy napsal:

„Věz, že skutečná pokorná služba (arab. العبودية al-‘ubúdíjja) a víra v Alláha, v Jeho Knihy a Jeho Posly se zakládá na podřízení se příkazům, zákazům a nařízením a nikoli na vyptávání se na detaily moudrostí a poučení, která se za nimi skrývají.“ ^[8]

Šejch Chálid al-Muslih vysvětluje jeho slova takto:

„V islámu nedosáhne úspěchu nikdo jiný, nežli pouze ten, kdo se zcela podřídí a podrobí. Toto je naprostá a nesporná pravda. Jejím důkazem je verš:

Podrobení, které je ve verši vzpomínáno, je vyjádřeno podstatným jménem slovesným تسليم teslím. Tento pojem znamená naprostou, absolutní oddanost. Úplné víry nemůže být dosaženo bez úplné oddanosti vůči tomu, co k nám přišlo od Alláha a od Proroka صلى الله عليه و سلم. Kdokoli pak oponuje slovům Alláha a slovům Jeho Posla صلى الله عليه و سلم nějakými svými svévolnými pochybami, nesprávnými výklady a zkaženými názory, potom úspěchu v islámu nedosáhne!“ ^[9]

Na jiném místě dodává:

„Víra nemůže přežít, kromě s naprostým přijetím již existující znalosti (arab. قبول العلم kubúlu l-‘ilm), to znamená, že lidské srdce nezíská stabilní víru, nevydrží v něm ani stopa víry, pokud celkově nepřijme existující znalost nauky, což nám potvrzují slova Boží:

kde slova وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا we jusellimú teslímen, tj. „a podrobí se plným podrobením“ se vztahují na قبول kubúl, tedy absolutní přijímání Božího Zjevení bez jakékoli pochybnosti a váhání!“ ^[10]

A také shrnuje:

„Následujeme Sunnu a společenství muslimů (arab. جماعة džemá’a) – toto je přesvědčení následovníků Sunny a Společenství (arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá’a) a praktickým objasněním je jejich životní cesta. Oni upřímně následují Sunnu, respektují a cení si Sunny Posla Božího صلى الله عليه و سلم, pevně se jí drží z ní vycházejí a k ní se navracejí ve všech sporech, které mezi nimi propuknou, pomocí Sunny oceňují a zvažují vše ve svém životě ze slov i činů. Sunna Posla Božího صلى الله عليه و سلم je pramenem jejich působení, to co se ze Sunny ukáže jako věrohodné, je pro ně rozhodujícím nad jejich slovy, činy, názory i celým jejich životem, v souladu se slovy Božími:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ …

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu … (Nisá:65)

Tedy, následovníci Sunny jsou lidé, kteří se nejvíce drží Sunny Muhammeda صلى الله عليه و سلم a neodmítají ji, neprotiví se jí, nevykládají si ji chybně, ale právě naopak – z celého srdce přijímají vše z ní, co je autentické a správné, vždy se k tomu navracejíce. Proto jsou také popisováni jako následovníci Sunny a jiní mimo ně toto jméno nenesou!“ ^[11]

Šejchu l-islám ibn Tejmíjja pravil:

„K tomu, kdo oponuje jasnému textu Knihy Boží a Sunny, nebo tomu, na čem se shodli zbožní předkové této ummy, nepodkládaje svůj nesouhlas žádným platným odůvodněním, nutno přistupovat stejným způsobem, jako k následovníkům inovace (arab. أهل البدعة ahlu l-bid’a).“ ^[12]

Šejch ‘Alí ibn Nájif aš-Šehúd říká:

„Islámští učenci se shodují na tom, že těžké inovace (jako např. inovace typu sektářství cháridžovců nebo ší’itů) jsou horší a těžší, nežli hříchy, o kterých je známo, že jsou klasickými hříchy. Téhož názoru je i Sunna Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, který nám přikázal bojovat proti cháridžovcům, odmítajícím Sunnu a zároveň přikázal i trpělivé snášení křivd, nespravedlnosti a násilí ze strany vládců, stejně jako povinnost vykonávat za nimi modlitby, i přes hříchy, ve kterých tito tonou. Sunna potvrzuje, že někteří Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci se nedokázali zbavit určitých hříchů, ale i přesto byli označeni za lidi, kteří milují Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم, přičemž nám bylo zakázáno proklínat je, zatímco nás Sunna zároveň obeznamuje i s případem Zu l-Chuwejsiry at-Tamímího a jeho stoupenců (tj. cháridžovců), kteří – i přes svou usilovnost v uctívání a bohabojnosti – odpadají od islámu tak, jako střela prochází svým cílem!

Vznešený Alláh praví:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ …

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu … (Nisá:65)

Tedy, kdokoli opustí Sunnu Posla Božího صلى الله عليه و سلم a jeho Šarí’u, tomu Alláh Vznešený Sám na Sebe odpřísáhl, že není jedním z věřících, dokud nebude spokojen s rozhodnutím Božího Posla صلى الله عليه و سلم ve všem, ohledně čeho vyvstal spor, ať už se jedná o otázky náboženství, nebo tohoto světa, dokud ze svého nitra nevypudí veškeré nepříjemné pocity a vnitřní nesouhlas, což nám potvrzují četné koránské verše, jakož i Sunna Božího Posla!“ ^[13]

Šejch Ahmed ibn Ibráhím ibn ‘Ísá, vysvětlujíce princip úplné pokory vůči Koránu a Sunně a naprosté internalizace jejich předpisů, říká:

„Vnitřní spokojenost se šarí’atskými předpisy je povinností, je to základ islámu a pilíř víry, proto je povinností každého muslima být s předpisy svého náboženství spokojen a ztotožněn, bez jakékoli pochyby, vnitřní tísně, hoře, opozici vůči nim nebo vnitřního odmítání, neboť Vznešený Alláh pravil:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ …

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu … (Nisá:65)

Vznešený Alláh tedy přímo Sebou Samým přísahá, že se nestanou věřícími, dokud Muhammeda صلى الله عليه و سلم nepřijmou za svého rozhodce, stanou se věřícími teprve až přestanou cítit v srdci jakoukoli tíseň a nespokojenost z jeho rozhodnutí, teprve až se jeho rozhodnutí zcela a naprosto poddají! Toto je podstata spokojenosti s jeho rozhodnutím.

Tedy, vracet rozhodnutí Prorokovi صلى الله عليه و سلم je na úrovni islámu, necítit kvůli jeho rozhodnutí žádnou tíseň je na úrovni pravé, skutečné víry (arab. الإيمان al-ímán) a naprostá oddanost a pokornost vůči tomu je na úrovni opravdové zbožnosti (arab. الإحسان al-ihsán). Teprve když radost víry prostoupí lidské srdce, když oči prozřou podstatou pevného přesvědčení, když je duše přivedena v život čistotou Zjevení, když je přirozenost lidského jedince zkultivována a ego, ponoukající ke zlu se promění v ego smířené, spokojené a pokorné, když člověk přijme islám šířkou celé své hrudi, jen tímto způsobem se člověk stává někým, kdo je naprosto spokojen s tím, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم milují!“ ^[14]

Šejch Sulejmán ibn ‘Abdilláh ibn Muhammed ibn ‘Abdulwehháb pravil:

„Když Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم něco nařídí a ty shledáš ve své duši kvůli tomuto nařízení tíseň, leč pokud něco nařídí židé či křesťané, ty žádnou tíseň v srdci nepocítíš, když Posel Boží صلى الله عليه و سلم něco nařídí, ale ty to neposlechneš, leč pokud něco nařídí druzí, ty se jim pokoříš, Alláh přísahá největší přísahou, tedy Sebou Samým, Svou Panskostí (arab. الربوبية ar-rubúbíjja) – a On vždy naprostou pravdu dí – že nejsi věřícím, pokud je tvůj stav právě takový!“ ^[15]

Šejch al-Albání pravil:

„Náboženství není postaveno ani na rozumování, ani na pocitových dojmech, nýbrž věru spočívá v následování příkazů Koránu a nařízení Božího Posla.“ ^[16]

Šejch ‘Abdulláh Ghunejmán řekl:

„Opravdová víra vyžaduje, aby člověk byl spokojen s tím, jak konal Posel Boží صلى الله عليه و سلم! Pokud člověk ve své duši shledá tíseň z něčeho, co Prorok صلى الله عليه و سلم stanovil a obtíž to přijmout, potom takový člověk pozbyl své víry, neboť Vznešený Alláh praví:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ…

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu … (Nisá:65)

Tedy pokud člověk něco z toho vnitřně odmítá a je s něčím z toho nespokojen, pokud je řečeno: „Takto to není správné, kéž by tomu bylo tak a tak,“ potom víra takového člověka, nacházejícího se v takovém rozpoložení, zmizela! Alláh Vznešený přísahá, že nikdo neuvěří, dokud nepřijme Posla Božího صلى الله عليه و سلم za soudce v tom, vůči čemuž cítí vnitřní odpor, nebo ohledně čehož se lidé navzájem přou, dokud se jeho rozhodnutí zcela nepodřídí a neodevzdá, dokud ze svého nitra i tu nejmenší nepohodu a tíseň, kterou kvůli tomu pociťuje, nevypudí!“ ^[17]

Na jiném místě také pravil:

„Muslimu, který dosvědčuje, že není božstva (tj. ničeho hodného uctívání) kromě Alláha a který dosvědčuje, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Poslem Božím, není dovoleno odmítat slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم! Komu se to stane, ten projevil

známku toho, že vlastně nesvědčí, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Poslem Božím. Svědčit, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Poslem Božím znamená být pevně přesvědčen, že Prorokem opravdu je, poslouchat ho ve všem tom, co nám nařídil a vystříhat se všeho toho, co nám zakázal. V opačném případě ten, kdo takové svědectví víry pronáší, není upřímný ve svém svědčení, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Poslem Božím už samým tím, že dotyčný odmítá to, co Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká.

Vznešený Alláh přece praví:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ…

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu … (Nisá:65)

Tedy, tato věc vůbec a v žádném případě není nepatrná! S tímto si nesmíme zahrávat, protože zde je v otázce víra (arab. إيمان ímán) a nevíra (arab. كفر kufr)!“ ^[18]

Tentýž princip dokládá i Sunna.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

كُلُّ أُمَّتِي يَدْخُلُونَ الْجَنَّةَ، إِلاَّ مَنْ أَبَى

„Celá moje umma vejde do Ráje, kromě toho, kdo odmítne.“

„A kdo odmítne, ó Posle Boží?“ podivili se přítomní.

Posel Božíصلى الله عليه و سلم odvětil:

مَنْ أَطَاعَنِي دَخَلَ الْجَنَّةَ، وَمَنْ عَصَانِي فَقَدْ أَبَى

„Kdokoli mne uposlechne, vejde do Ráje. A kdokoli mne neuposlechne, ten odmítne.“ ^[19]

Také vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَا نَهَيْتُكُمْ عَنْهُ فَاجْتَنِبُوهُ وَمَا أَمَرْتُكُمْ بِهِ فَافْعَلُوا مِنْهُ مَا اسْتَطَعْتُمْ فَإِنَّمَا أَهْلَكَ الَّذِينَ مِنْ قَبْلِكُمْ كَثْرَةُ مَسَائِلِهِمْ وَاخْتِلاَفُهُمْ عَلَى أَنْبِيَائِهِمْ

„Vyhýbejte se tomu, co jsem vám zakázal činit a konejte to, co jsem vám přikázal, nakolik jen můžete. Věru ti před vámi byli zničeni kvůli bezpočtu svých otázek a sporu se svými proroky.“ ^[20]

Šejch ‘Abdurrezzák al-Bedr ve svém vysvětlení tohoto hadísu poukazuje na slovní konstrukci كثرة مسائلهم و اختلافُهم kesretu mesáilihim we ´chtilátuhum , tj. „bezpočtu svých otázek a sporu,“ přičemž imám Muslim nezaznamenává obrat كثرة مسائلهم و اختلافِهم kesretu mesáilihim we ´chtiláfihim tj. „bezpočtu svých otázek a sporům …“ Tj. dostatečným zlem je i jediný takový spor s Prorokem صلى الله عليه و سلم.

____________________________________________________

[1] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, podání č. 58, 59 a 85.

[2] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 608.

[3] Viz al-Hudždžetu fí bejáni l-mehadždža, 2/477.

[4] Uvádí Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/287.

[5] Viz al-Minhádž, 8/411.

[6] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 8/453.

[7] Viz ar-Risáletu t-tebúkíjja, 1/26.

[8] Viz Šerhu l-‘Akídati t-taháwíjja, 1/323.

[9] Viz Ibid., 8/10.

[10] Viz Ibid., 2/11.

[11] Viz Ibid., 2/17.