Vznešený Alláh praví:
إِنَّمَا التَّوْبَةُ عَلَى اللَّهِ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السُّوءَ بِجَهَالَةٍ ثُمَّ يَتُوبُونَ مِن قَرِيبٍ فَأُولَٰئِكَ يَتُوبُ اللَّهُ عَلَيْهِمْ ۗ وَكَانَ اللَّهُ عَلِيمًا حَكِيمًا ﴿١٧﴾ وَلَيْسَتِ التَّوْبَةُ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السَّيِّئَاتِ حَتَّىٰ إِذَا حَضَرَ أَحَدَهُمُ الْمَوْتُ قَالَ إِنِّي تُبْتُ الْآنَ وَلَا الَّذِينَ يَمُوتُونَ وَهُمْ كُفَّارٌ ۚ أُولَٰئِكَ أَعْتَدْنَا لَهُمْ عَذَابًا أَلِيمًا ﴿١٨﴾
“A jedině Bohu patří rozhodnutí a pokání těch, kdož dopustili se špatného z nevědomosti a potom se kajícně obrátili v krátké době. Těm Bůh věru odpustí a Bůh je vševědoucí a moudrý. Však odpuštění nebude dáno těm, kdož dopouštějí se špatností a teprve ve chvíli, když smrt se pro některého z nich dostaví, zvolají: “a já nyní se kaji!” A nebude také pro ty, kdož zemřou jako nevěřící – pro ty jsme připravili trest bolestný.” (Nisá: 17-18)
Toto je velmi jímavý příběh, který nám vyprávěl jeden člověk, který neochvějně následuje svou víru a žárlivě střeží hranice toho, co Alláh povolil a co zakázal.
Vypověděl:
„Toho dne jsem vyjel se svým autem a chtěl jsem zařídit nějaké věci. Na jedné z vedlejších cest, kterými moc aut ani neprojíždí, jsem potkal jiného řidiče, mladíka v malém osobním voze, který okolo mne projel a ani si mne nevšiml. To proto, že až příliš mnoho pozornosti tento řidič věnoval kolemjdoucím pohledným dívkám, které tudy procházely.
Měl jsem naspěch a tak jsem ho předjel.
Po nějaké chvíli, o kousek dál, jsem se začal ptát sám sebe: „Proč vůbec jsem to vlastně udělal? Neměl jsem náhodou tomu klukovi něco říct? Anebo mám dál pokračovat v cestě a hledět si svého, ať si on dělá, co chce?“
Přemýšlel jsem a takto přemítal nějakých pár sekund a rozhodl jsem se pro tu první možnost. Když jsem se vrátil, spatřil jsem mladíka, jak už se svým autem zastavil a s gustem okukoval holky na cestě. Čekal, že se za ním ohlédnou, usmějí se, či alespoň opětují pohled. Dívky však pokračovaly svou cestou dál a zanedlouho zmizely v nějaké budově opodál.
Zastavil jsem své auto přímo u toho jeho a pozdravil se s ním: „As-Selámu alejkum!“ Potom jsem mu dal radu: „Představ si, že by ty dívky byly tvoje sestry, nebo někdo z tvojí rodiny, tvoje dcery třeba … To by ti nevadilo, že je v autě pronásleduje a obtěžuje svými pohledy nějaký cizí chlap?“
Když jsem k němu promlouval, kluk mne poslouchal. Hlavu svěšenou. Najednou, když jsem se mu podíval do tváře, uviděl jsem v jeho oku slzu. Pomalu mu stékala po tváři. To mne povzbudilo a já pokračoval ve své radě.
Než jsme se rozešli, požádal mne o číslo mého telefonu. Chtěl, abych mu poskytl také svou adresu. Řekl mi, že žije způsobem života, který je dost prázdný a marný a že ho to pomalu ničí a zabíjí. Udělal jsem přesně tak, jak mne žádal.
Za nějaký čas mne ten mladík přišel navštívit doma. Všiml jsem si, že nyní vypadá docela jinak. Nechal si narůst plnovous a na tváři se mu začalo odrážet světlo víry. Začal mi vyprávět o všech těch prázdnotou vyplněných dnech, které prožil nicneděláním, zahálkou a potulováním se po ulicích a cestách, během čehož znepříjemňoval život muslimům a muslimkám. Snažil jsem se mu dodat trochu odvahy a vyprávěl jsem mu, jak moc jsou Boží milost a odpuštění obrovské, nezměrné a všeobjímající. Ta slova ho dojala. Potom jsme se rozešli a já jsem mu slíbil, že na oplátku navštívím zase já jeho.
Po nějaké době jsem se vydal k němu na návštěvu. Došel jsem před dveře a zaklepal. Otevřely se dveře. Stál v nich nějaký postarší muž, na němž se viděl nesmírný smutek a žal. Byl to otec onoho mladíka.
Zeptal jsem se ho na svého nového kamaráda a on jen smutně sklopil hlavu a tiše řekl: „Ať se mu Alláh smiluje a odpustí mu jeho hříchy. Odešel na lepší svět.“
„Činy budou souzeny podle svého zakončení,“1 pokračoval dál mladíkův otec. A potom se rozpovídal o svém zesnulém synovi, jak byl lhostejný vůči Alláhu a jak byl dlouhé roky daleko od poslušnosti vůči němu. Ale Vznešený Alláh mu daroval Svou přízeň a poctil ho tím, že mu dovolil, aby se k Němu vrátil, dřív, nežli bude pozdě. Když stařík dovyprávěl příběh svého syna, vyjádřil jsem mu svou upřímnou soustrast, rozloučili jsme se a já jsem odešel domů.
A potom jsem složil Vznešenému Alláhu přísahu, že poskytnu svou dobrou a upřímnou radu každému muslimovi, kdykoli k tomu uvidím příležitost.
Autor: Muhammed ibn ‘Abdil’azíz ibn ‘Abdilláh al-Musnid
Zdroj: al-‘Áidúna ile lláh, 2/38-39.
- Otec mladíka citoval hadís od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
إنّما الأعمالُ بالخواتيمِ.
“Činy budou souzeny jedině dle svého zakončení.” Zaznamenal ho Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 340 a další, Šu’ajb al-Arnáút ho ve své revizi označuje za sahíh li-ghajrihi.