Vznešený Alláh připomíná:
إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ إِخْوَةٌ فَأَصْلِحُوا بَيْنَ أَخَوَيْكُمْ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ
“Věřící jsou si přece bratry; usmiřujte tedy oba bratry své a buďte bohabojní – snad dostane se vám smilování!” (Hudžurát: 10)
V jednom italském městě žije velmi početná komunita marockých migrantů a gastarbeiterů.
Jednou v jedné místní mešitě před samým začátkem modlitby imám právě řadil modlící se do modlitebných řad.
V jedné z modlitebních řad stáli vedle sebe nějaký mladík a postarší pán. Protože mladík právě s někým hovořil a na imámovu výzvu nereagoval, stařík ho napomenul, aby se postavil do řady. Mladík na něj nijak nereagoval a dál byl zaujat svým rozhovorem.
Poté, co stařík svou výzvu mladíkovi ještě několikrát zopakoval, došla mu trpělivost. Ztratil nervy a rozzuřil se. Mladému muži vrazil citelný políček. Zrovna v okamžiku, kdy imám pozvedl ruce k počátečnímu tekbíru a společná modlitba všech zúčastněných tím začala.
Poté, co modlitba skončila, všichni přítomní čekali, že se ti dva do sebe pustí a divoce se mezi sebou porvou.
Stařík si pospíšil a jako první požádal mladíka, kterého před modlitbou udeřil, o odpuštění.
Mladík předstoupil před ostatní a pronesl krátký proslov, v němž zdůraznil, jak muslimové mají být mezi sebou, vůči svým bratrům muslimům i svým bližním všeobecně, velkodušní, trpěliví a tolerantní: „Berte ohledy na své bratry! Možná někdo z těch, co se s vámi modlí, svou víru přijal teprve před nedávnem.“
A k tomu dodal: „A co se týče tohoto dědy, co mě právě před chvílí udeřil, tak tomu odpustím jen pod jedinou podmínkou!“
Lidem se v té chvíli motaly hlavou nejrůznější myslitelné podmínky. Jakou si asi stanoví?
Mladík jejich přemýšlení přetrhl slovy: „Ta podmínka je, že pokud se tento stařík právě toto nenaučí, ať už odteď do této mešity ani nevkročí.“
Autor: Muhammed ibn Ismá’íl al-Mukaddim
Zdroj: ‘Ulúwu l-himma.1