O psech, žábách a komplexu méněcennosti

Lidské národy a kultury napříč světem v různých dobách přirovnávali jevy v lidské společnosti zvířecími metaforami. Mnoho z nich je velmi dobře srozumitelných mezi kulturami a pregnantních nečekanými významy. Navzdory faktu, že ne všechna taková zvířecí přirovnání mohou odrážet reálné zoologické poznatky (neboť jazykové výrazivo není neomezené) a skutečnosti, že chování zvířat nelze antropomorfizovat, či chování lidí zoomorfizovat, musíme i přesto konstatovat, že mnozí lidé následují právě ty nejméně lichotivé metafory živočišné říše, které lidský jazyk zná.

Rozmýšlíme-li nad tím, jak stojaté vlny české společnosti dokázala v posledních dnech rozhýbat hysterie namířená proti jevům, jejichž společným jmenovatelem je islám – od směšné petiční akce proti plnému uznání registrace ÚMO ČR, hrubě netaktního zamítnutí plánu zřízení muslimského pohřebiště, reakce na zamítnutí stížnosti na postup speciálních policejních sil do prostor MO Praha, přes rozhodnutí paní ombudsmanky, že omezit islámské zahalení se kosí s ústavně deklarovanou svobodou vyznání, snaha prosadit zákaz zahalení obličeje v odpovědi na neslušné chování arabských lázeňských hostů, iniciativnost ve vojenských avantůrách velmocí, zastrašování veřejnosti muslimskými extremisty podřezávajícími krky nevinných civilistů, zrušení podpory osvětovému projektu podporujícímu mediální gramotnost na příkladu islámu a muslimů, až po otevřené volání po kriminalizaci islámu a všech jeho projevů způsobují, že se nezadržitelně dere na mysl i mnoho z těchto „zvířecích“ úsloví a podobenství.

Korán, dle učení islámu nestvořené Boží slovo zjevené lidstvu, uvádí jedno takové:

وَلَوْ شِئْنَا لَرَفَعْنَاهُ بِهَا وَلَٰكِنَّهُ أَخْلَدَ إِلَى الْأَرْضِ وَاتَّبَعَ هَوَاهُ ۚ فَمَثَلُهُ كَمَثَلِ الْكَلْبِ إِنْ تَحْمِلْ عَلَيْهِ يَلْهَثْ أَوْ تَتْرُكْهُ يَلْهَثْ ۚ ذَٰلِكَ مَثَلُ الْقَوْمِ الَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِنَا ۚ فَاقْصُصِ الْقَصَصَ لَعَلَّهُمْ يَتَفَكَّرُونَ﴿١٧٦﴾

Kdybychom byli chtěli, byli bychom jej pozdvihli znamením naším, avšak on přikláněl se k zemi a šel za svými vášněmi a podobal se psu: když přiblížíš se k němu, vyplazuje jazyk, a když necháš ho na pokoji, také vyplazuje jazyk. A podobně je tomu s lidmi, kteří znamení Naše za lež prohlašují. Vyprávěj jim tedy tyto příběhy, snad o tom budou přemýšlet (A’ráf:176)

Psí vlastností, která je zde klíčová, je rytmické vyplazování jazyka. Psi tak činí kvůli únavě, žízni, horku apod., aby se ochladili a snížili dechovou frekvenci k normálu, protože mají potní žlázy jen na spodní straně tlap.

Jeden z klasických komentátorů koránských jinotajů, Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja, mezi psí vlastnosti, které lze užít k přirovnávání dále řadí i netrpělivost psa, když žízní, nenasytnost a žravost, pokud objeví zdroj potravy, stejně jako neschopnost se o ni podělit, i kdyby vystačila stovkám psů, sevilnost vůči dominantním a útočnou agresivitu vůči submisivním jedincům, nekontrolovaný pohlavní chtíč, obliba špinavých odpadků a uleželého masa nad čistou a čerstvou potravou, očichávání a lízání věcí a tělních partií, které lidé považují za hanebné a nečisté, jako je zadnice, genitál nebo výkaly apod.¹

Naopak v kladném kontextu jako věrný společník člověka a jeho oddaný obránce je pes vzpomenut na jiném místěv Koránu, v příběhu o lidech jeskyně, kteří se ukryli před těmi, jež je pronásledovali pro jejich víru v Jediného Boha:

وَكَلْبُهُمْ بَاسِطٌ ذِرَاعَيْهِ بِالْوَصِيدِ ۚ

a pes jejich s předními tlapami roztaženými na prahu ležel (Kehf:18)

Pes je znám tedy i psí láskou, loajalitou a věrností, kvůli které si jej lidé cení a chovají ho jako nenahraditelného pomocníka v jejich každodenní práci, byť pes samotný žádný další hmatatelný produkt nevytváří. Nedává mléko jako kráva, nebo vlnu jako ovce, či vejce jako slepice. Jediné, co se od psa čeká, je bezpodmínečná poslušnost člověku, snadná ovladatelnost, touha po odměně a krotká, vlídná a mírná reakce na pohlazení, což je psům již instinktivně dáno. Vycvičený pes pracuje neúnavně, rád a s potěšením. Stejně jako chlemtání jazykem je důsledkem psí fyziologie, je i jeho schopnost přilnout k majiteli a snaha získat si jeho náklonnost odrazem psí etologie.

Jenže přirozené a pochopitelné vlastnosti psa, včetně těch, které lidé obdivují, se mění v odporný morální marasmus, pakliže se stanou vlastnostmi člověka, který je tvorem zcela jiným a od kterého se něco zcela jiného také očekává. Existence lidí s psí mentalitou je rovněž závislá na existenci jejich majitelů – novodobých faraonů a naopak – obě skupiny se navzájem nenahraditelně potřebují. Novodobými faraony myslím ty, kteří jsou v daném okamžiku oproti ostatním v pozici nesouměřitelné dominance ekonomické, politické i vojenské. Lidi posedlé a opojené vlastní mocí a neochvějně přesvědčené o vlastní neomylnosti, bezchybnosti a vyvolenosti, která je opravňuje k tomu, aby uplatňovali jinou etiku, než ostatní a aby ještě další, jiná etika, byla uplatňována vůči nim samotným. To oni podle svých zájmů nálepkují jiné lidi, určují, kdo má být nenáviděn a ty pak předhazují svým pohůnkům, svým psům. V Koránu je ultimátním představitelem nadutého krutovládce právě figura faraona z příběhu o Mojžíšovi a příkladem pohůnků s psí mentalitou jsou jeho velmožové.

Verš o chlemtajícím psu dle vykladačů Koránu hovoří o jistém velmi učeném a vzdělaném člověku z lidu proroka Músá/Mojžíše عليه سلام který v klíčovém momentu vyměnil pravdu za pomíjivé zájmy tohoto světa. Svou znalost nevěnoval Stvořiteli, ale raději ji proměnil na finanční kapitál, snažil se o maximalizaci vlastního zisku a zapomněl na to, že jeho znalost také vyzývá a zavazuje ke společenské odpovědnosti. Uvedený příklad je univerzální a srozumitelný, vždy a všude je dost lidí, kteří mají dostatek relevantních informací a moc vynést rozhodnutí všespolečenského dosahu, která mohou být jak morální, tak i nemorální. Ukazuje, že sama jejich schopnost zjistit maximum relevantních informací není zárukou morálnosti a kvalifikovanosti jejich volby. K ní je potřeba i silný charakter obsahující spravedlivost, odvahu, citlivost vůči utrpení slabších, nenávist vůči křivdám, nepravostem atd. A přítomnost takového charakteru není nezbytným důsledkem fundovanosti a informovanosti. Právě typ člověka, který navzdory množství informací, které je schopen z okolí vyvětřit, navzdory tomu, že jeho startovací pozice je nesrovnatelně lepší, než u mas obyčejných lidí, odmítne ve prospěch vezdejšího zisku to, kam jej tyto informace směřují, je podle těchto klasických výkladů podoben psu nejvíce.

Takoví lidé navzdory svému intelektu a znalostem s nekritickou psí oddaností slouží jiným lidem a jejich náklonnost si kupují za malé protislužby. Jsou závislí na pohlazení, podrbání a pochvalách, lísají se k ruce, která je hladí. Jsou svými pány drezúrováni metodou cukru a biče, hnáni touhou po uznání a nikoli sebereflexí a kritickým úsudkem, který je přesvědčuje o morálnosti/nemorálnosti jejich jednání. Srulovanými novinami, které na ně již od štěněcího věku působí, je celý vzdělávací systém, který systematicky sterilizuje kognitivní aparát a mozek přetváří na bezduchou databanku předem schválených idejí a omezeného předprogramovaného setu několika předvídatelných reakcí. Objektivita a kritické myšlení je ceněno méně, než bezvýhradná loajalita nadřízeným a flexibilní adaptace na rozličný morální kodex jejich majitelů.

Psí mentalita je výsledkem této redukce kritického úsudku. Lidé, kteří jí trpí, se zcela podřizují svým páníčkům, osvojují si jejich obyčeje a zvyky, věrně napodobují i jejich povahu a pocity. Pokud jsou jejich majitelé nenávistně a nepřátelsky naladěni vůči určité skupině lidí, oni tomuto nepřátelství dávají průchod o to více, ačkoli vlastně ani neví, proč nenávidí. Tak se živí zlo, vytvářejí papírové kulty osobnosti a uměle nafouknutá impéria, budovaná na iluzích, za milého kňučení a vrtění oháňky podřízených. Patolízalství faraonovy suity nejlépe vystihují Boží slova:

وَقَالَ الْمَلَأُ مِنْ قَوْمِ فِرْعَوْنَ أَتَذَرُ مُوسَىٰ وَقَوْمَهُ لِيُفْسِدُوا فِي الْأَرْضِ وَيَذَرَكَ وَآلِهَتَكَ ۚ

I řekli velmoži z lidu Faraónova: „Zdaž necháš Mojžíše a lid jeho, aby šířili na zemi pohoršení a aby opustili tebe i božstva tvá?“ (A’aráf: 127)

Toto se může týkat úslužnosti těch, kteří jsou v očích národa velcí a může hovořit i o chování mas. A může se stát, že někdo je lidmi i sebou samým vnímán jako velký, ale ve skutečnosti, v očích Božích, mu je vlastní psí mentalita a psí ambice.

Chce-li někdo zůstat tváří v tvář mlýnským kamenům historie člověkem s humáními ideály a kriticky myslícím svobodomyslným intelektuálem, musí dobře vědět, nejsou-li jeho slova motivována nízkými psími pudy. Jen společnosti kriticky smýšlejících jedinců schopných vlastního názoru mají sílu vyzvat své představené k odpovědnosti za jejich jednání a selhání.

Všechny právní, společenské a občanské mechanizmy, nehledě na jejich náboženský, civilizační nebo kulturní původ, si z tohoto důvodu zasluhují respekt, uznání a podporu. Neexistence takových mechanizmů totiž dovoluje přemnožení žalovníčků a vtíravých lhářů.

Proto Posel Boží Muhammed صلى الله عليه و سلم učil, že největším džihádem je „slovo pravdy vmetené do tváře tyranského vládce.“²

Prokletí neschopných politických vůdců a zaprodaných elit jak v zemích muslimských, tak i u nás, v zemích bývalého východního bloku, je zapříčiněno pouze touto psí mentalitou a nedostatkem kritického myšlení.

Mediální humbuky a demagogické mantry, kterých jsme periodicky svědky s narůstající frekvencí i amplitudou jsou také jen prázdným a bezúčelným vyplazováním jazyka, neobsahují nic originálního, nepřináší společnosti žádné dobro a ani ji nechrání před žádným zlem. Jejich jedinou motivací je štvanice za ziskem, hystrionská touha zaujmout, narcisoidní potřeba vymoci si uznání a psí loajalita určitých struktur vůči jejich vlastníkům a majitelům.

Patolízalství a vtíravá psí mentalita se pak projevuje také ve stanoviscích některých intelektuálů, blogerů a hovorců i z prostředí muslimského, kteří ignorují jasná islámská nařízení, například předpis zahalení, nebo upírají muslimům jejich legitimní možnost hájit svá práva legální cestou a volají po zrušení jejich stávajících institucí, apelujíce na bezpečnost a tradice evropských nemuslimů, kterým se snaží vetřít.

Dnešní doba vyprázdněnosti pojmů a hodnot přeje této psí mentalitě zcela nebývale. Intelektuálem se v ní může stát každý, kdo shromáždí dostatek údajů na jedno místo a reprodukuje naučené fráze s inteligencí a kreativitou papouška. Géniem se stává ten, kdo své získané znalosti a dovednosti mnohonásobně zúročí v kopu peněz. Politik je osobou v kravatě s pečlivě vytříbenými schopnostmi správně se hádat a vždy zůstat loajální korumpovanému systému či jeho fyzické reprezentaci, namísto skutečným hodnotám a opravdovým civilizačním statkům. A spořádaný občan je každý, kdo beze známky vkusu spořádá vše, co mu naservírují všichni tři výše zmínění pánové.

Proto se nelze divit, že jakkoli se společnost může jevit vzdělaná a vyspělá, žene se za pomíjivými pozlátky a na oltář jistot a pohodlí obětuje vlastní svobodu a schopnost utvořit si názor. Nepřekvapí pak, že je schopna strkat nos do cizí intimity, válet se ve vulgaritě, parfémovat se smradem pomluv či jako neurotický ratlík štěkat, cenit zuby, vrčet a útočit na každého, koho považují za narušitele svého teritoria. Není divu, že se mezi ní mohou najít řezničtí psi s tím nejvulgárnějším chováním, ochotni na pokyn pána trhat a dávit, nebo vzteklé slintající pouliční směsky se strnulou šíjí, kousající všechny okolo sebe a přenášející svou smrtíci chorobu dále, či služební vlčáci, ochotni bez zaváhání skočit po nastrčeném rukávu figuranta a efektně na něm viset, přičemž jim naprosto unikají daleko podstatnější problémy a jejich příčiny. Bez ohledu na množství informací, které si bez námahy mohou zjistit a dohledat, podléhají chování smečky a následují své vůdce, snažíce v tom předehnat ostatní a vyšplhat v její hierarchii výše, blíže k pánovi, blíže k podrbání za ušima a k více předhozeným kolečkům salámu, které nakonec ani nemusí být skutečné, ale jen iluzorní. Ve snaze, že se i oni snad jednou stanou alfa samcem, privilegovaným a nejvýše postaveným vůdcem smečky, dohromady všichni šikanují omegu, nejníže postaveného člena smečky, na kterém si vylívají svou zuřivost v momentě, kdy touhy, pro které prahnou a které je ženou kupředu, nejsou ukojeny.

Psí mentalitu v 19. století také velmi výstižně popsal jeden Středoevropan. Jmenoval se Sándor Petöfi, pocházel z území dnešního Slovenska a platil za světoznámého revolučního básníka. Neskrýval své rozhořčení nad psí mentalitou některých svých současníků, byť pomocí ní velmi efektivně dosáhli pohodlí a štěstí. Ve své proslulé Písni psů napsal:

„I jídla máme dost-

když ukojil pán hlad,

smíme si zbylou kost

pod stolem ohryzat.

(…)

A když ho přejde hněv,

zas přivolá nás sem

a šťastni lížeme

mu nohy pod stolem.“

Symbolem štěstí je pak v lidové kultuře podkova, která však může stejně dobře sloužit též jako symbol civilizovanosti. V dřívějších dobách totiž podkování koní bývalo drahé a mělo smysl jen tam, kde existovaly tvrdé, zpevněné či dláždné cesty – a de facto skutečná civilizace, přičemž praktika kovat koně je známa až ze středověku. Proto nikoli barbaři, divoši a pohané, ale naopak výhradně toliko civilizovaní, christianizovaní a usedlí obyvatelé měst a na ně navazujících vesnic kovali své koně.

S kováním koní se totiž pojí i naše druhé, tentokrát lidové „zvířecí“ přirovnání: Zjistila žába, že kovají koně, tak napřáhla nohu také. Toto rčení skvěle vykresluje absurditu celé nastalé situace, snahu srovnávat nesrovnatelné, existenci myšlenkového vězení, nazývaného koloniální vědomí a také několik vrstev a podob komplexu méněcennosti. To z několika úhlů pohledu:

Porovnávání muslimské komunity v ČR s komunitou ve Francii, Německu nebo Velké Británii je srovnávání nesrovnatelného. Muslimové v ČR jsou velmi různorodí co do zemí původu, vztahu k islámu a následování názorových proudů, ke kterým se hlásí, jejich počet a nároky se navíc nezvyšují, minimálně ne tak dramaticky, aby to vyvolávalo tak hysterickou reakci, jaké jsme svědky nyní. Navíc se muslimové dovolávají jen toho, nač mají ústavou, stále ještě zaručující svobodu vyznání, garantováno právo.
Při vší úctě, Česká republika není pluralitní a multikulturní liberální, zkušenou a odskoušenou demokracií v naprosto stejném smyslu slova, jako výše zmíněné země. Její civilizační i společenská zkušenost je přeci jen odlišná a proto nelze kopírovat západní řešení do ČR (nehledě na to, že mezi nimi samými již existují četné rozpory, o čemž se nehovoří) a tato uplatňovat zde by bylo oným pomyslným kováním žabí nožky.
Je docela dobře možné, že někteří cítí komplex méněcennosti vůči západním zemím a dle jejich vidění světa jsou tyto jejich idoly ohrožovány islámem a muslimy. Poté dojdou ke zbrklému soudu a příliš rychlému zobecnění, ignorujícímu realitu – napasují západní zkušenosti na českou, odlišnou realitu a domnívají se, že pokud v Česku vytvoří v reálu neexistující problém s muslimskou menšinou, zařadí se do tábora civilizovaných, stojícího proti hordám zvířeckých divochů.
V neposlední řadě aplikuje významná část společnosti tzv. orientalizmus, zjednodušeně šablonovité vnímání druhého a jiného, v našem případě muslima, Orientálce, který je antitezí a pokřiveným zrcadlem Evropana, jakýmsi novodobým archaickým neandrtálcem, kterého je nutno politikou síly vychovávat a usměrňovat tak, aby dorostl do kůže a formy civilizovaného člověka, přičemž právě tím, co mu v tomu je největší překážkou, je islám, tedy jím svobodně vyznávaná víra. Proto se každý muslim, který se snaží o reálnou aplikaci své víry v každodenním životě stává v perspektivě tohoto orientalizmu nepřítelem a kdokoli bojující proti muslimům přítelem, nehledě na reálné diplomatické závazky a existující spojenecké pakty v konkrétní mezinárodní politice – např. naším spojencem na Blízkém Východě by mělo být především Turecko, jež je členem NATO stejně jako ČR a nikoli ti, kteří členem NATO ani nejsou. V zájmu obrany vágně definovaných konceptů euroatlantické či židovsko-křesťanské civilizace, nebo svérázně vyloženého konceptu demokracie zaznívají na domácí úrovni hlasy volající po omezení občanských svobod muslimů.
Nutný dialog mezi muslimy a nemuslimy pak tento orientalizmus přetváří na cosi podobného vztahu mezi entomology a škodlivým hmyzem. Muslimové domáci i ti ze zemí, které jsou přirozenými spojenci ČR jsou vnímáni naprosto stejnou optikou, jako nepřátelé státních zájmů ČR v Iráku či Sýrii. Muslimů ani muslimek se na jejich názor nikdo neptá, ač je právě jejich názor ten nejrelevantnější, jakoby se jim upírala i sama schopnost samostatně myslet a hovořit za sebe. Česká společnost, takto hledící na muslimy, si neuvědomuje, že pojem Orientálce je velmi vágní a hranice Orientu nebývale pružné. Závisí jen na tom, odkud se na Orient díváme. Zcela zapomíná, že pro mnoho těch, do jejichž tábora by mnozí Češi rádi patřili a jejichž orientalizmus sdílí, jsou i oni sami orientálci, divokými, barbarskými a zvířeckými pololidmi.

Naši čeští ukřičení kvákaví žabáci se tedy jako psi rvou o pomyslné podkovy a naivně si myslí, že pokud si okují svá neexistující kopyta nesmyslnými siláckými tlachy a gesty, namířenými proti muslimům, stanou se automaticky plemennými hřebci, či se alespoň zařadí do nejlepších stájí favoritů velké liverpoolské steeplechase. Myslíte si, že je ti noblesní a pyšní plnokrevníci nadšeně přijmou mezi sebe?

1 Viz al-Amsálu fí l-Kur´áni l-Kerím, str. 215-217.

2 Hadísy o tom zaznamenávají Abú Dawúd, at-Tirmizí a Ibn Mádža ve svých sbírkách Sunen.