Tasawwuf mezi islámskou naukou a inovací, díl 2.

Je mnoho důvodů, proč mnozí súfíjové sešli na scestí, z nichž nejdůležitějí jsou tyto:

1. Zanedbání prvotního principu a prazákladu celého náboženského učení islámu, jímž je princip, že nikdo a nic nemá právo ani nárok na uctívání, vyjma Alláha, Jediného Pravého Boha. Díky tomu byli ohromeni tím, co spatřili u zbožných záhidů. Vyvolalo to v nich přehnanou náklonnost a servilitu vůči nim, až u nich začali hledat jen to, co je možno hledat výhradně u Boha. Díky tomu se právě v súfijských kruzích rozmohla zhoubná inovace a modloslužebné kulty živých i mrtvých šejchů, pírů a svatých mužů.

Vznešený Alláh řekl:

وَإِلَٰهُكُمْ إِلَٰهٌ وَاحِدٌ ۖ لَّا إِلَٰهَ إِلَّا هُوَ

Váš Bůh je Bůh jediný a není božstva kromě Něho” (Bekara: 163)

وَمَا أَرْسَلْنَا مِن قَبْلِكَ مِن رَّسُولٍ إِلَّا نُوحِي إِلَيْهِ أَنَّهُ لَا إِلَٰهَ إِلَّا أَنَا فَاعْبُدُونِ

A nevyslali jsme před tebou žádného posla, abychom mu nebyli vnukli: “Není božstva kromě Mne; uctívejte Mne tedy!” (Anbijá: 25)

وَمَا خَلَقْتُ الْجِنَّ وَالْإِنسَ إِلَّا لِيَعْبُدُونِ

A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali” (Záriját: 56)

2. Zanedbání druhého principu a prazákladu celého náboženského učení, jímž je vedle víry ve výsadní Boží nárok na uctívání i přesvědčení, že pouze toliko Alláh Sám má nárok předepsat způsob, jakým má být uctíván. Vedle ignorance ke správné věrouce toto vedlo k rozmachu inovací v praxi i v přesvědčení, včetně překrucování Božích přívlastků či nesprávnému chápání Božích vlastností. Alláha začali nazývat vymyšlenými jmény, uctívat vymyšlenými zikry, prosbami a obřady.

Abú Hanífa v této souvislosti recitoval verš:

وَلِلَّهِ الْأَسْمَاءُ الْحُسْنَىٰ فَادْعُوهُ بِهَا ۖ وَذَرُوا الَّذِينَ يُلْحِدُونَ فِي أَسْمَائِهِ ۚ سَيُجْزَوْنَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ

Bohu náleží jména nejkrásnější; vzývejte Jej tedy jimi a nechte být ty, kdož jména Jeho překrucují – ti budou odměněni za to, co činili.” (A’ráf: 180) a pravil: „Nepřísluší nikomu, aby Jej vzýval jinak, nežli skrze Něho Samého a způsobem prosby takovým, jakým je instruován v těchto jeho slovech.1

3. Přehánění v důležitosti činů srdce a nauky tasawwufu nad správným pochopením islámské věrouky a principů chápání důkazů v islámu, jež jsou zanedbávány. Spolu s nedostatkem kritického odstupu vůči šejchům to vede ke slepému přijímání a neodvrhování zcestných a mylných praktik. U některých súfíjů to vedlo až k extrémům, kdy bylo tolerováno či dokonce podporováno jinak hříšné jednání, jako tanec či hudba jako prostředek přiblížení se k Alláhu.

Al-Kurtubí řekl:

To, co se dnes praktikuje z inovací súfíjských mystiků, jako je poslech písní provázených melodickými nástroji jako flétnami, strunnými nástroji apod. je zakázáno.2

Další dokonce odešli tak daleko, že začali veřejně páchat těžké hříchy jako způsob vzdálení se od hrozby náboženské přetvářky. Takový derviš, známý též pod perským výrazem قلندر kalender veřejně pil alkohol a užíval omamné látky, recitoval nemravné verše a narušoval veřejný pořádek jen proto, aby byl veřejně znám jako člověk povahy horší, než jakou ve skutečnosti uvnitř má.

4. Přehánění v důrazu na řetězec šejchů (arab. السلسلة as-silsila) súfíjských tarík vedl četné súfíje k zanedbání nauky o hadísech, řetězcích vypravěčů a kritického studia podání, protože jinak by se zjistilo, že mnohé jejich silsily se nezakládají na skutečnosti. Ba co více, mnozí si začali vymýšlet podání falešná a podvržená, jimiž se snažili legitimizovat svá bludná a inovovaná učení.

Ignorace principů správného pochopení šarí’atských důkazů a zdrojů poznání víry vedla mnoho súfíjů k tomu, že ke zdrojům poznávání věrouky, jíž je možno chápat jen na základě Koránu a Sunny, protože je s konečnou platností ustanovena (arab. توقيفية tewkífíja) Zjevením, přiřadili také vybájené zkazky, báchorky, poučné historky, snová vnuknutí a osobní spirituální zkušenost, pokud byly tradované od jejich šejchů. Absurdita tohoto přístupu se mnohdy odrážela v tom, že některé taríky toto správně identifikovaly jako problematické u tarík konkurenčních, avšak ve své zaslepenosti nebyli jejich příslušníci schopni kriticky se postavit k podobným problémům ve vlastních řadách.

Další podobou přehánění ve vztahu k šejchům je skládání přísahy poslušnosti a věrnosti (arab. البيعة al-bej’a) svým šejchům, protože tato je dána pouze Prorokovi a po něm jeho následovníkům v úřadu chalífů ummy, případně později vládcům jako takovým. Mnozí súfíjové také vyžadují souhlas jejich šejcha i ve věcech absurdních, jako svolení ke svatbě s konkrétní osobou, nebo při změně bydliště či zaměstnání.

5. Nesprávný úmysl na samém začátku spirituální cesty, kdy cílem adepta nebylo ve skutečnosti očistit sebe sama, ale dosáhnout onoho stupně duchovního prozření, v němž Alláh služebníka zahrne svými kerámáty. Když se žádné nedostavovaly, podvodní súfíjové sáhli k trikům a šálení důvěřivých mas. Navzdory skutečnosti, že první záhidové své kerámáty tajili, nikomu se s nimi nesvěřovali a už vůbec na ně nelákali své spojence. Do té míry, až Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:

O nikom nesvědčete, že má vlastnost odříkání se vezdejšího světa, protože věru odříkání se je k nalezení jen v srdci.3

Do této kategorie patří i přesvědčení některých extrémních súfíjů, že člověk na určitém stupni spirituální cesty přestává mít povinnost vykonávat stanovené rituály, jako např. pět denních povinných modliteb či poutě do Mekky. Klam a nečistota úmyslu spolu s touhou po nevšedních duševních zážitcích hnala tyto šarlatány až do náruče džinsko-šejtánského světa a k využívání magie (arab. السحر as-sihr) k ovlivňování lidí a získávání moci nad nimi. Tuto snahu často maskovali vznešenými výmluvami na poskytování služeb lidových léčitelů, zaříkávačů, nebo těch, kteří účinky magie ruší a snímají. Za tímto účelem se v súfíjských kontextech rozšířila i tvorba a užívání amuletů a talismanů.

O čtyřech znameních těchto podvodných súfíjů se zmiňuje i aš-Šáfi’í: “Súfí nemůže být súfím, dokud nemá tyto čtyři vlastnosti: je líný, mnoho jí, mnoho spí a mnoho vylučuje.4

6. Zanedbání arabského jazyka a jeho nauk pak mnohé nearabské súfíje vedlo k zaužívání a přijímání nepřijatelných konceptů v jejich nauce, jejichž nemístnost by při důkladné znalosti jazyka nemohli přehlédnout. Tak začali svou lásku k Bohu nazývat arabským slovem عشق ‘išk navzdory tomu, že v arabštině se tento pojem užívá výhradně pro lásku k potenciálnímu sexuálnímu partnerovi. Ze stejné kategorie je i jejich úporné vzývání Alláha osobním a vztažným zájmenem هو huwe – “on” ačkoli se ono může vztahovat ke komukoli a nelze ho nijak vymezit, zatímco skutečná Boží jména náleží jen Alláhu, anebo jsou jen pro Alláha vymezena.

K hermeneutickým problémům chápání pramenného jazyka textu a vyvozování z něho patří i jejich přehnaný důraz na skryté významy (arab. الباطن al-bátin) zašifrované v Koránu a hadísech, které na rozdíl od následovníků Sunny přijímají i tehdy, když protiřečí těm zjevným (arab. الظاهر az-záhir) a neoddiskutovatelným.

7. Snaha o co největší počet stoupenců a o rozšíření své mise vedla mnohé súfíje k zahrnutí některých předislámských praktik národů, v jejichž kontextu působili. Pro nedostatek znalostí správné věrouky a pro strach ze ztráty následovníků prorůstaly súfíjské kulty do neislámských filozofií typu neoplatonizmu či do kultů místních, aniž by mezi nimi byly jasné hranice a aniž by lidé kdy dostali možnost okusit skutečného tewhídu a odmítnutí nevíry. Tak bareilwíje na Indickém subkontinentě vešli ve známost podle kultu hrobů a rituálních procesí nikoli nepodobných těm hinduistických, ba dokonce některé súfíjské hroby a kultová místa bývají navštěvována i nemuslimy, stejně jako některá nemuslimská kultová místa muslimy. Tídžáníje v severní a západní Africe používají vzývacích formulek a invokací nápadně podobných praktikám afrických animistů. Bektašíje mezi Albánci dovolují pití alkoholu, obětiny na hrobech šejchů a posvátných místech. V Bosně místní súfíjové přijali lidové kulty lokálních světišť a místní historie znala i případ již vymřelé taríky hamzevija působící v raném novověku mezi konvertity z křesťanství, která jako prostředníka mezi lidmi a Bohem vzývala Ježíše a jejíž obřady zahrnovaly i zpověď.

Citujme slvoa Ibnu l-Kajjima al-Džewzíje:

A jak výtečné je to, co pravil Ahmed aš-Šírází: „Súfíjové se vysmívali šejtánu, ale nyní se šejtán vysmívá jim.5

Nejčastější a nejnebezpečnější bludná učení velkého počtu súfíjů zahrnují tato:

– Přesvědčení o jedinosti bytí (arab. وحدة الوجود wahdetu l-wudžúd), patrně nejnebezpečnější súfíjský blud, vycházející z nesprávného pochopení slov lá iláhe ille lláh, tj. není božstva kromě Boha, tzn. nic kromě Alláha nemá nárok na uctívání. Oni si tato slova vysvětlují jako “neexistuje nic, kromě Alláha,” z čehož plyne, že jednak je tento svět jen neexistující klam a nikoli existující realita a jednak, že realitou je pouze Alláh. Vzhledem ke svému popírání řady Božích atributů pak tito súfíjové dospívají k závěru, že Alláh je přítomen na každém místě a ve všem, tedy i ve věcech nečistých a dokonce i v idolech a kultických předmětech modloslužebníků.

– Důsledkem popírání a rozmazání jasné a ostré hranice (arab. الحد al-hadd) mezi uctívačem a Uctívaným je súfíjská doktrína o vyvanutí a rozplynutí se v Božském Absolutnu (arab. الفناء al-fená´), kdy se spirituální poutník v konečné fázi své duchovní cesty roztaví v Božském a stává se jeho nerozlišitelnou součástí. Protože se úspěšní duchovní poutníci podle súfíjských vysvětlení tak či onak stávají jistými spolupodílníky na božství, svádí to jisté súfíje i k tomu, že svým spirituálním vzorům připisují vlastnosti, které patří výlučně Bohu, jako znalost nepoznatelného, stvořitelská moc, anebo k nim jsou směřovány skutky uctívání jako prosby, přísahy či obětiny.

– Přehánění ve velebení Posla Božího صلى الله عليه وسلم, kdy se věří, že není člověkem, synem Adamovým, který jedl, pil, měl děti, narodil se a zemřel, nýbrž bytostí nějaké samo o sobě vyšší duchovní kategorie, stvořené ze světla (arab. النور an-núr) přičemž stejný pojem figuruje i mezi Božími přívlastky. Proto jsou Božímu Poslu صلى الله عليه وسلم v súfíjských kontextech směřovány velebné epitety a aspekty úcty, které nelze směrovat nikomu jinému, nežli pouze Alláhu Jedinému. Oslavuje se nejen Prorokovo صلى الله عليه وسلم narození, ale i údajné datum, kdy ho matka počala, připisují se mu Boží vlastnosti, vzývá se a směřují se k němu prosby o dobro na tomto a na onom světě.

– Přimýšlení nedovolených způsobů hledání požehnání (arab. التبرك at-teberruk) a přibližování se k Alláhu (arab. التوسل at-tewessul) prostřednictvím lidí přiblížených k Alláhu (arab. أولياء الله awlijáu lláh) a jejich hrobů, hrobek a předmětů s nimi spojených, Prorokova postavení (arab. جاه džáh) u Alláha, jejich přímluvy u Alláha (arab. الشفاعة aš-šefá’a) a jejich duchovní podpory (arab. مدد meded).

– Množství komplikovaných, nesrozumitelných a patrně vymyšlených, každopádně nedoložitelných formulací proseb a zikru, stejně jako formulací spirituální léčby (arab. الرقية ar-rukja), které obsahují vymyšlená andělská jména, nepodložené Boží přívlastky, často s nárokem, že jsou největším jménem Božím (arab. اسم الله الأعظم ismu lláhi l-a’zam), užívání tajných skratek a kódů z arabských písmen a jim přiřazených číselných hodnot, hledání skrytého významu dokonce až v jednotlivých písmenech arabské abecedy, nebo užívání tajných abeced a šifer, mnohdy v kombinaci se složitými geometrickými tvary a ornamenty, často používaných k tvorbě amuletů a talismanů.

O tradici súfizmu a jeho šejchů můžeme spolu s Ibn Tejmíjou uzavřít:

Kdokoli miluje šejcha, který odporuje šarí’i, bude uvržen do Pekelného ohně i se svým šejchem.6

Pro tyto hereze mnozí učenci Sunny odsuzovali ty jedince v řadách súfíjů, kteří se jich dopouštěli.

Příkladem takto ostrého odsudku budiž Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í, který řekl: “Zdravý rozum se tomu, kdo se se súfíji družil déle než čtyřicet dní, nikdy nevrátil.7 Dle jiného podání pravil: “Stane-li se člověk súfím na začátku dne, dříve, než nadejde poledne, shledáš, že zešílel.8

‘Abdulmálik ibn Zijád an-Nasíbí uvádí, že spolu s dalšími byli u imáma Málika, když se mu zmínil o lidech, kteří se odvolávali na zuhd a tasawwuf: “Nosí ty nejvybranější oděvy z Jemenu a konají tak a tak.” Odpověděl mu: “Běda tobě, jsou to vůbec muslimové?” a potom se smál, až se za břicho popadal. Jeden z přítomných se obrátil na ‘Abdulmálika a řekl mu: “Neviděli jsme nikdy nikoho, kdo by byl pro našeho šejcha větší kalamitou, nežli ty! Nikdy předtím jsme ho vůbec neviděli smát se!”9
Podle jiného podání od kádí Ijjáda, vypráví at-Tinnisí: “Seděli jsme s Málikem, obklopeným jeho společníky, když přišel jistý muž patřící k obyvatelům Násibínu a řekl: “U nás je skupina lidí, kteří si říkají súfíjové. Mnoho jedí, pak začnou zpívat a potom začnou tancovat.” Málik se ho zeptal: “Jsou to snad děti?” “Nikoli,” odpověděl muž. “Jsou šílení?” ptal se dál Málik. “Nejsou,” odpověděl muž z Násibínu a pokračoval: “Jsou to šejchové a další vzdělanci.” Málik odpověděl: “Nikdy jsem neslyšel, že by kdokoli z následovníků islámu praktikoval něco podobného.” Muž podotkl: “Ale oni se najedí, potom vstanou a neúnavně tančí, někteří z nich se dokonce bijí po hlavách a po tvářích.” Když to Málik slyšel, velmi se rozesmál. Potom vstal a odešel dovnitř svého domu. Přítomní se podivili: “Uvedls našeho druha do rozpaků. Družili jsme se s ním víc jak třicet let a nikdy, až dodnes, jsme ho neviděli tolik se smát.”10

Ishák ibn Dáwúd ibn Subejh se tázal ‘Abdurrahmána al-Mehdího: “Abú Se’íde, v našem městě se vyskytli lidé, kteří sebe nazývají súfíjové.” ‘Abdurrahmán mu odpověděl: “Ani se k nim nepřibližuj, některé z nich jsme spatřili, že byli tímto (tj. súfizmem) zcela zbaveni rozumu. A jiní byli odvedeni až za hranici odpadlictví.11

Arabské i západní prameny oba pojmy – tasawwuf a súfizmus – velmi často směšují a proto možno uzavřít, že ani chvála ani hanění není vázáno na termín či slovo, ale na obsah a význam. Ačkoli je tasawwuf legitimní islámskou naukou, bylo k němu v průběhu muslimské historie přimícháno mnoho neislámských vlivů a příměsí.

Ačkoli súfizmus sehrál na mnoha místech pozitivní úlohu v šíření islámské zvěsti, upevnění víry a výchově nových generací muslimů, stejně jako v odporu proti koloniálním snahám západních mocností, byl také silou podporující novotářské neislámské výmysly, bláhové pověry a povídačky a dokonce i otevřené modloslužebnictví útočící na samotný základ islámu.

Jsou súfíjové a jejich praktiky, které jsou v souladu s islámem, potom další, které představují inovaci, některé inovace jsou menší a týkají se jen nesprávného specifikování jinak předepsaných činů, jiné jsou závažnější a týkají se přimýšlení si zcela nových způsobů uctívání a nakonec je i řada takových, které jsou obrovské a týkají se přímo věrouky a přesvědčení. Některé jsou natolik zásadní, že ruší celou víru.

Proto to, co se uvádí jako tasawwuf či súfizmus poměřujeme spravedlivými vahami Koránu a Sunny v pochopení našich zbožných předků. Přijímáme to co je s nimi v souladu a odmítáme to, co jim protiřečí.

Tak, jako Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í, jenž řekl: “I kdybys viděl muže chodit po vodě a létat vzduchem, nesmíš se jím nechat oslnit, dokud ti dotyčný neprokáže, že následuje příkazy Koránu a Sunny!12

A Alláh ví nejlépe a Jediný vede správnou cestou.

  1. Tasawwuf mezi islámskou naukou a inovací, díl 1.
  2. Tasawwuf mezi islámskou naukou a inovací, díl 2.
  1. Viz Durru l-muchtár, 6/396-397.
  2. Viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 14/54.
  3. Viz Tejsíru Rabbi l-beríja fí šerhi Arba’íne n-Newewí, str. 436.
  4. Viz Burhánuddín al-Bikáí v Tenbíhu l-ghabí, str. 68.
  5. Viz Ighásetu l-lehfán fí mesá’ídi š-šejtán, 1/241.
  6. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 17/315.
  7. Viz Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, str. 371.
  8. Viz al-Bikáí v Tenbíhu l-ghabí, str. 68.
  9. Viz Telbís Iblís, str. 392.
  10. Viz Tertíbu l-medárik, 2/54.
  11. Viz Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, str. 257.
  12. Uvádí Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 13/217.