Mudžáhid vyprávěl, že k ‘Abdulláhu ibn Omarovi رضي الله عنهما přišel jakýsi muž. Ibn Omar se ho zeptal na vztah k jistému vlivnému člověku: „Jak se chováte k Abú Unejsovi ad-Dahháku ibn Kajs?“
Dotyčný odpověděl: „Když ho potkáme, řekneme mu to, co si přeje. A když pak zůstaneme o samotě, říkáme si mezi sebou něco úplně jiného.“
Ibn Omar mu odvětil: „V době, když jsme žili s Poslem Božím صلى الله عليه وسلم, jsme něco takového považovali za pokrytectví.“1
An-Náfi’ uvádí, že jindy Ibn Omar řekl lidem, kteří navštěvovali paláce vladařů toto: „Jaké z chyb, které jste u něj viděli, jste napravili? K jakému dobru jste ho vybídli?“
Odpověděli: „Žádné. Sice jsme, když něco řekl, odpověděli: „Pravdu děls,“ ale když jsme zůstali osamotě, samozřejmě jsme odpovídali tak, jak to známe.“
Ibn Omar řekl: „Věru jsme toto považovali za pokrytecké, či za podobu pokrytectví.“2
Zdá se to možná neuvěřitelné, ale toto není jen zapomenutý povzdech z minulosti. Podobní lidé, jako byl v tomto Ibn Omar a jeho společníci z řad sahábů, ať je s nimi Alláh spokojen, se najdou i mezi dnešními učenci. A jsou důkazem jak pro všechny studované, kteří podlézají moci, tak i pro všechny nedovzdělané chytráky, kteří ostouzejí islámské učence jako celek za to, že údajně poklonkují vládcům. Seznámím vás s jednou takovou výjimečnou osobností – učencem, který nezaprodal ani sebe, ani nauku, kterou nosí.
Syrského islámského učence a vyhlášeného fakíha Muhammeda Hášima al-Medžzúma (1935 – 2016) přezdívali „malý aš-Šáfi’í,” protože byl ve své době jedním z nejvyhlášenějších odborníků na islámsko-právní nauku prizmatem právě šáfi’ovského mezhebu. Tento damašský rodák proslul jako největší znalec všech detailů fikhu imáma Muhammeda ibn Idrís aš-Šáfi’ího v minulém století. Působil a vyučoval v mešitách v aglomeraci Harasta na předměstí Damašku přímo během vlády diktátorského režimu nusajríjské (‘alewitské) rodiny al-Asad.
Do jedné z mešit, v nichž pravidelně přednášel, přišel v roce 1980 nějaký neznámý člověk a zeptal se šejcha Muhammeda: „Má dcera se během studií na univerzitě seznámila s chlapcem, který je ‘alewita. A ten ji požádal o ruku. Mám dát já k tomuto jejich sňatku své svolení?“
Šejch odpověděl: „Oni nejsou muslimové,“ tj. samým tím není dovoleno, aby se někdo z nich oženil s muslimkou.
Člověk, který se ptal, byl ovšem režimem nasazený agent provokatér. Okamžitě šejcha Muhammeda udal policii. Záhy na to byl šejch zatčen a odvlečen do pouštního koncentráku nedaleko města Tedmur (Palmýra). Tam zažil nepředstavitelné hrůzy a podstoupil kruté mučení.
Šejch Muhammed se ovšem nikdy nevzdal. Většina spoluvězňů z jeho cely se za nějaký čas poté naučila nazpaměť celý Korán. Studovali u něj také mnoho dalších oblastí islámských nauk.
Pět let poté, co byl šejch uvězněn, poté, co došlo k masakrům a krveprolitím v mnoha syrských městech, včetně nechvalně proslulého masakru v Hámě, svolal krvelačný syrský tyran Háfiz al-Asad, otec dnešního neméně ukrutného tyrana Baššára, jednoho dne během Ramadánu všechny nejvýznamnější učence Damašku a okolí.
Proslulý znalec Koránu a recitátor šejch al-Kurejm Rádžih se při té příležitosti prezidenta zeptal, proč byl uvězněn šejch Muhammed Hášim al-Medžzúb.
„Protože tvrdí, že nejsme muslimové,“ odpověděl ukrutník a dodal: „a co si vlastně o tom myslíte vy?“
Všichni mlčeli. Potom se o slovo přihlásil dr. Sejjíd Ramadán al-Bútí s tím, že toto tvrdit není tak úplně správné. Po al-Bútího přímluvě al-Asad slíbil, že ušetří šejcha al-Medžzúba dalšího mučení a to navzdory tíži jeho provinění.
Krátce poté přišli zástupci členů rodiny šejcha al-Medžzúba za dr. al-Bútím. Prosili ho, aby se u prezidenta přimluvil za šejchovo úplné propuštění.
Dr. al-Bútí pro ně sepsal dopis, písemnou žádost, a poslal je do tedmurského lágru předat tuto žádost o propuštění přímo šejchu al-Medžzúbovi, aby ji vyplnil vlastní rukou. Příbuzní tak i učinili.
V žádosti stálo, že šejch má vyjádřit svou upřímnou lítost nad svými nešťastnými výroky. Dokonce měl připsat, že krvežíznivý prezident Háfiz al-Asad je muslim a to dokonce dobrý věřící.
Když se šejch Muhammed al-Medžzúb podíval na text žádosti, jen se ušklíbl a zakroutil hlavou, že něco takového nikdy nepodepíše. Řekl jen: „Víra není na prodej!“
Následkem toho zůstal al-Medžzúb v lágru jednoho z nejobávanějších diktátorů muslimského světa další neuvěřitelné 22 roky. Na svobodu se dostal až 24. 11. 2001 s těžce podlomeným zdravím.
Pamětníci, včetně několika bosenských studentů šejcha al-Kurejma, uvádějí, že šejch al-Medžzúb si z dlouhého věznění a krutého mučení, které mu připravili sadističtí pohůnci nusajríjského sektářského režimu syrské diktátorské rodiny al-Asad, odnesl zničené ledviny. Sedával proto v mešitách s dolí částí zad omotanou dekou. Nicméně těžké chronické nemoci navzdory nepřerušoval výuku v mešitách a věnoval se i volným sezením se svými studenty.
Ať se Alláh smiluje skutečnému a ryzímu velikánovi islámské nauky, který tuto víru neprodal za nic na světě a byl ochoten kvůli ní tolik trpět. Ámín!