Morfo- a sémantostylistika Koránského jazyka

Podoba a zvuk slova (arab. alfáz) je, stejně jako u všech ostatních jazyků, také v arabštině, úzce spjata s významem slova (arab. delála) a jakákoli, byť lehká a nepatrná, změna podoby slova s sebou nese i změnu významu. Arabština disponuje rozsáhlými možnostmi tvoření nových slov a odvozenin, stejně jako skloňováním jmen a časováním sloves, navíc podle pravidelného a relativně snadného způsobu. To spolu s ohromným bohatstvím jeho lexiky činí z arabského jazyka jeden z nejdůležitějších kulturních jazyků historie lidstva. Arabština je aglutinačně-flexní jazyk, tj. nová slova a gramatické tvary starých slov tvoří koncovkami a příponami, přidávanými k základu, nejčastěji trojsouhláskovému, bez nezbytnosti pevného slovosledu.

Vše to nese změnu podoby i významu slova a může tedy přispět k celkové kompozici stylu celého díla.

Např. tři konsonanty l-b-s představují ideu odívání, ale různými změnami napříč slovotvorného systému arabštiny lze dostat významy: být úzce spjat; obklíčit; překrýt; vmísit se; přetvořit v něco; vnést; nalepit se na někoho nebo něco apod.

Podobných příkladů je celá řada a každé slovo v sobě kdesi hluboko uvnitř ukrývá další souvislost, např. š-dž-r se objevuje ve slově strom, ale i ve slově probodnout kopím (kopí má dřevec z větve stromu), nebo rozhádat se (rozejít se jako se rozevírají větve v koruně stromu). „Muž“ (arab. radžul) je odvozen od stejného základu jako „noha“ (arab. ridžl), „býk“ (arab. sawr) je odvozen od slovesa „asára – jusíru“ s významem „bučet“. „Oděv“ (arab.sewb) je odvozen od „nahromadit“ (arab. sába – jusíbu), neboť se hromadí tkanina poté, co se upřede.

Již byla řeč o tom, že staroarabská poezie se vyznačovala některými specifickými rysy, které však v Koránu nabývají natolik odlišné podoby, že jeho styl nedokázali ani arabští nemuslimové, ani pozdější muslimští učenci, ani evropští arabisté, přiřadit k žádné existující kategorii. Ač se snažili sebevíc, jejich pokusy byly vyvráceny.

Výřečnost byla pro arabsko-jazyčné prostředí specifická a tím spíše není možno brát na lehkou váhu fascinující a dobrodružná svědectví dávných arabských lingvistů a literárních teoretiků, kteří detailně studovali Korán na úrovni jednotlivých slov, slovních spojení, vět, veršů, skupin veršů, súr i větších jejich celků, až se dostali ke koránskému textu jako takovému.

Al-Bákillání přináší svědectví o specifičnosti koránského stylu nad ostatními díly staroarabské literatury.[1] Řečnické obraty a styl klasiků arabské poezie, předislámských autorů slavných Mu’allakát – jako byli Ibnu l-Kajs, Tarafa, Nábigha či Zuhejr, stejně jako pozdějších básníků doby umajjovské, jako Abú Temmám, Ahtal, nebo Ferezdek, vykazují v užití stejných rétorických a básnických prostředků, jako Korán, určitou nucenost, neplynulost a mechaničnost, a byť estetické, zůstávají jejich řečnické figury na jiné úrovni, nežli ty koránské. Podobně jako zpěvné řečnictví a obrazné rétorické figury beduínů nacházejí více paralel s hadísy Božího Posla صلى الله عليه و سلم, nežli s Koránem jako takovým. Navíc jsou si mezi sebou navzájem překvapivě podobné a jednotlivé figury se opakují, replikují, až se stávají ustálenými idiomy. Podobně jsou na tom i obraty dávných i pozdějších muslimských učenců a zbožných osobností. Ty všechny patří do jedné kategorie, stojící mimo a zároveň níže Koránu.

Al-Chattábí (zemřel r. 388 hidžry/ 998 kř. éry) rozpracovává tři úrovně jazyka: 1. Slova nesoucí významy. 2. Ideje vyjádřené prostřednictvím slov. 3. Nadřazená struktura, která oboje organizuje a spojuje dohromady v jeden komplexní vyšší celek. Zázračnost Koránu se pak dle něj projevuje v každé této úrovni, což dohromady tvoří nenapodobitelnost koránského stylu. Džurdžání (z. 470 h./1078 kř. éry) zdůrazňuje také významové odstíny těchto slov vzhledem k místu a způsobu jejich užití v koránském systému.

Soudobí literární kritikové z al-Azharu v Egyptě formulovali šest zajímavých aspektů zázračnosti koránské morfo- a sémantostylistiky:

1. Vhodná, moudrá a vyvážená kombinace vyumělkovaného a eufemistického jazyka městských Arabů s tvrdým, drsným a přímočarým stylem vyjadřování beduínů.

2. Umné sladění někde uprostřed mezi stylem poezie a stylem prózy, které kolísá dle nutnosti a potřeby.

3. Zvláštní konstrukce vět, kdy je za použití velmi malého počtu slov dosaženo bohatosti významů a konotací, aniž by celek zněl jakkoli stroze.

4. Jednotlivá slova nejsou užívána ani nadměrně, ani příliš vzácně, aby celek vytvářel dojem strojenosti.

5. Lehkost jazyka a jeho pohodlné čtení a základní porozumění i lidmi, kteří nejsou zběhlí v arabském jazyce, přičemž zároveň vyložit text jedním jediným ultimátním způsobem i při největší snaze není možno.

6. Perfektně vyvážená směs argumentů rozumu a úsudku na straně jedné a emotivních, citově podbarvených výrazů na straně druhé.[2]

Mimo to je použito z řady synonym vyskytujících se v přirozeném jazyce vždy to nejpříhodnější. V Koránu také neexistuje jeden jediný rytmus a jeden jediný styl. Styly a rytmy se střídají dle potřeby s grácií a plynulostí. Neobyčejné jsou hrátky s bohatými podobami arabských slovesných tvarů, aby bylo dosaženo implikace mnohem hlubších významů.

Totéž se týká také způsobů použití jmen.

V neposlední řadě je zde i nedostižná vyváženost mezi konkrétním a obecným, míry obecnosti a konkrétnosti je využíváno v naprosté adekvátnosti k tomu, o čem se referuje.[3]

Toto vše vedlo velkého učence a obnovitele víry, šejchu l-isláma Ibn Tejmíjju k pronesení slov: „Přímo toto zjevení samo o sobě je jedním z nejvelkolepějších nadpřirozených a neobyčejných činů, neboť je výzvou (k uctívání Alláha) důkazem (proroctví Muhammeda صلى الله عليه و سلم) a zázrakem zároveň.“[4]

Fakt, že něco takového bylo zjeveno původně prostému a negramotnému kupci z Mekky, nenechává nikoho na pochybách, kdo je tohoto díla autorem.

[1] Von Grunenbaum, Gustave E.: A 10th century dokument of arabic literary theory and criticism – the section on poetry of al-Baqillani’s I’jaz al-Qur´an, translated and annotated, The University of Chicago Press, Chicago, 1950, str.1-56

[2] Khalifa, M., The Sublime Qur’an and Orientalism, Longman, New York, 1981, str. 24

[3] Qādi, Abu ‘Ammār Yāsir, An Introduction to the Sciences of the Qur’an, Al-Hidaayah Publishing and Distribution, Birmingham, 2000, str. 268.

[4] Medžmú’u l-fetawá, 11/324.