Podle čínské kroniky dynastie Tchang je počátek islámské přítomnosti v Číně kladen do roku 651 kř. éry, kdy chalífa Osmán ibn ‘Affán vysílá své posly na dvůr císaře Kao-cunga v Čchang-anu. Muslimové do roku 798 vyslali celkem 37 oficiálních misí do Číny.
Podle čínské kroniky dynastie Tchang je počátek islámské přítomnosti v Číně kladen do roku 651 kř. éry, kdy chalífa Osmán ibn ‘Affán vysílá své posly na dvůr císaře Kao-cunga v Čchang-anu. Muslimové do roku 798 vyslali celkem 37 oficiálních misí do Číny.
Islám se však šířil povětšinou obchodními styky, do Číny přicházeli mnozí muslimští obchodníci, učenci, kazatelé, cestovatelé a badatelé. Číňané převzali od muslimů výrobní postupy sklářské a při zpracování bavlny, muslimové naopak techniku výroby papíru a porcelánu. Obě strany mezi sebou rozměnili zejména poznatky z astronomie a lékařství.
Muslimové pronikali do Číny dvěma směry – ze střední Asie po tzv. hedvábné stezce a po moři přes Indický Oceán do přístavů na jihovýchodě, jako je Kanton (ar. Chánfú). Do 12. století již na čínském území žila 4,3% muslimská menšina.
Za vlády mongolské dynastie Jüan (13. -14- stol.) dochází k dalšímu nárůstu populace, neboť Mongolové více důvěřovali jiným cizincům, než etnickým Číňanům a muslimové ze střední Asie jsou tak jmenováni místodržícími, soudci, vyslanci atd.
Po celé zemi vzniklo v průběhu historie mnoho muslimských komunit, soustředěných většinou v okolí mešit ve speciálních, vyhrazených čtvrtích. V těchto čtvrtích muslimové mluvili vlastními jazyky (zpočátku zejména arabsky a persky) a řídili se šarí’ou. Čínské autority neprojevovaly většinou takřka žádný zájem vnucovat nově příchozím své zvyky a víru a muslimové naoplátku platili za čestné, odvážné, statečné a loajální poddané císařského dvora.
Od 14. století začala postupná asimilace muslimského živlu s čínskou nemuslimskou většinou, díky programu etnicky čínské dynastie Ming, která se snažila odstranit veškeré nečínské vlivy v říši. Bylo zakázáno používat nečínské oděvy, mluvit cizími jazyky, omezena byla jak imigrace, tak i cesty do zahraničí. Čína se uzavírala světu.
Zbavit muslimy jejich víry se však nepodařilo. Dodnes si zachovali své náboženství, stavějí mešity a zachovávají osobitý způsob života, řízený pravidly šarí’y, i když ona sama není jejich jediným zákonem. Čínští muslimové jsou sunnité hanefíjského mezhebu.
Běžnými čínskými muslimskými příjmeními jsou Ma, Mu a Mo (odvozeno zřejmě od jmen typu “Muhammed, Mustafa” apod.), Cha (od “Hasan”), Chu (od “Husejn”) Ša (od “šejch”)
Pro islám se v čínštině vžilo historické označení čching-čen-ťiao, tj. udžrení čistoty a pravdy.
Za vlády poslední císařské dynastie došlo k největšímu útisku muslimů, neboť odedávna ceněná a privilegovaná vrstva obyvatel ztratila rovnoprávné postavení s Chany (tj. etnickými Číňany). Ani pád císařství a modernizace Čínské republiky, i přes mnohé sliby, neumožnil toto postavení zlepšit. Čínští komunisté zprvu agitovali na místní muslimy, zdůrazňovali ideje sociální spravedlnosti vlastní také islámu, ale, když neuspěli, začali uplatňovat politiku nedůvěry a oprese i vůči muslimům, stejně jako vůči ostatním vyznáním.
Spolu s uvolněním poměrů nastává také postupná renesance islámu v Číně. Stále více a více muslimů může vykonávat hadždž a čím dál více jich také studuje islámské nauky na prestižních islámských univerzitách v arabském světě, jako je al-Azhar v egyptské Káhiře, nebo univerzity v Mekce a v Medíně.
Z celkového počtu 56 státem uznaných národností Číny je jich dnes celkem 10 muslimských. Podle údajů z roku 1990 jsou to:
1. Chuejové – čínsky hovořící národ lišící se od Chanů prakticky jen muslimskou vírou. Žijí v roztroušených enklávách po celé Číně v počtu 8,6 milionu lidí.
2. Ujgurové – turkické etnikum obývající autonomní oblast Sin-Ťiang (Východní Turkestán) na severozápadě země v počtu 7,2 milionů lidí.
3. Kazaši – turkické etnikum zasahující z Kazachstánu. Hovoří kazašsky, v Číně je jich přes milion.
4. Tung-siang – mongolské etnikum hovořící vlastním jazykem. žijí na severu až severozápadě země v počtu téměř 400 000.
5. Kyrgyzové – turkické etnikum zasahující z Kyrgyzstánu do přilehlých oblastí Číny, je jich více než 140 tisíc. Mluví kyrgyzsky.
6. Salarové – turkické etnikum hovořící vlastním jazykem blízkým tatarštině. Žijí na severu země v počtu necelých 90 tisíc.
7. Tádžikové – etnikum íránského původu, žijí při hranicích s Tádžikistánem, hovoří tádžicky (jazkem blízkým perštině), nebo též ujgursky. Asi 34 tisíc.
8. Uzbekové – turkické etnikum zasahující asi 15 tisíci lidmi do hraničních oblastí Číny s Uzbekistánem. Jejich jazykem je uzbečtina.
9. Čínští Tataři – obývají severozípad. Kromě tatarštiny někdy hovoří i kazašsky a ujgursky, což jsou blízké jazyky. Je jich jen asi 5 tisíc.
10. Bonani (Pao-an) – čínská muslimská národnost mongolského původu, obývají sever Číny v počtu méně než 13 tisíc.
Zdroj: L’ubica Obuchová: Žít v čistotě a pravdě – muslimové na Čínském území
Abdul Hádí: Pekingské mešity aneb muslimové v Číně